„Všechno je na mně! Co víc ještě?!“ rozčilovala se Eliška.
Manžel neřekl ani slovo. Jak měl ve zvyku, „strčil hlavu do písku“ s nadějí, že se všechno nějak samo vyřeší. Většinou se to ale samo nevyřešilo — problémy řešila Eliška. Pracovala z domova přes počítač. Měla volnou pracovní dobu. Ze začátku nebyl plat velký, ale Eliška si doplnila kvalifikaci a mzda jí vzrostla. Brzy vydělávala podstatně víc než její muž. Z jejích peněz se splácel úvěr na auto, platily se dovolené, kupovalo se vybavení do bytu i oblečení. Pak přišla rodičovská. Eliška, takřka beze zpomalení, odnosila a porodila dítě. Samozřejmě to bylo vyčerpávající, ale nechtěla přijít o dobrý příjem.
Když malý nastoupil do jeslí, ulevilo se jí. A Eliška, s pocitem úlevy, nabrala ještě víc práce. Kromě toho teď bylo potřeba platit i samotné jesle. Nešlo o běžné zařízení – Eliška je pečlivě vybírala. Pro své dítě chtěla to nejlepší. Manžel na ni jako obvykle nechal rozhodování nejen v tomto, ale i v mnoha dalších ohledech.
Po celou dobu bydleli ve vlastním bytě, který Eliška zdědila po babičce. Tomáš svůj byt neměl. Před svatbou bydlel s matkou a neteří — dcerou své starší sestry. Jeho sestra zemřela před třemi lety. Stalo se. A to velmi poznamenalo Tomášovu matku, Miladu. Její zdravotní stav se zhoršil, tlak jí začal prudce stoupat na vysoké hodnoty.
Když se Tomáš oženil s Eliškou a odstěhoval se, neteř už studovala na vysoké škole a byla dospělá. Měla ale svůj vlastní život. Trávila čas s kamarádkami, jezdila na výlety, stýkala se s kluky, užívala si a doma se takřka neukazovala.
Milada se se všemi starostmi a problémy obracela na synovu rodinu. Přesněji řečeno na Elišku. Protože od ostatních stejně nic neměla. Markétu — svou vnučku — však podporovat nezapomínala: platila jí všechny rozmary. Vždyť byla sirotek, její matka ji porodila mimo manželství. S tím se pojila temná kapitola, o které tchyně Elišky nerada mluvila. A nebylo divu — co by na tom taky bylo dobrého?
Žili tak dál. Všechno docela fungovalo, dokud Milada neskončila v nemocnici. Následky prudkého zvýšení tlaku byly vážné. Upoutala ji na lůžko. V nemocnici ji za tři týdny dali trochu dohromady, ale žena zůstala ležící pacientkou. A lékaři nedávali žádné konkrétní prognózy.
Tomáš, jako už tolikrát, nechal všechno na manželce.
„Ženský se v těch věcech vyznají líp,“ rozhodil rukama.
„V jakých věcech?“ udiveně se zeptala Eliška.