— No… péče o nemocné… tak… rekonvalescence všeho druhu… — zamyšleně pronesl Tomáš a podrbal se na zátylku.
— Já jsem návrhářka! Ne zdravotnice. A rozumím tomu stejně málo jako ty, — povzdechla si Eliška. — Dobře. Pojedu, poslechnu si, co řekne lékař.
Eliška neměla svou tchyni Miladu příliš v lásce. Mezi nimi panovalo jakési diplomatické příměří. Zpočátku se hádaly, a to dost ostře. Ale pak se nějak obě strany rozhodly nevyhrocovat neshody – zvlášť když spolu nežily. Každá z nich, ať už Eliška, nebo Milada, měla na mnoho věcí jiný názor, jenže to raději neříkaly nahlas. Eliška snášela tchyni ze slušnosti a úcty. A tchyně trpěla Elišku, protože byla výtečnou manželkou Tomášovi, a takovou aby člověk pohledal. Navíc věděla, že její syn jako živitel rodiny je, mírně řečeno, „nic moc“. Veškerý příjem přicházel od snachy.
Vnuka vídala jen vzácně. Buď měla vysoký tlak, nebo jí rozbolela hlava tak, že na nic jiného neměla pomyšlení. A jako naschvál právě tehdy, kdy bylo třeba na chvíli pohlídat dítě. Takže Eliška nemohla s žádnou pomocí od tchyně počítat.
Jenže teď najednou s pomocí Elišky počítali všichni. Ona totiž odvezla Miladu z nemocnice (však pracuje z domu, může si odběhnout kdykoli, zatímco Tomáše v práci jen tak nepustí) a přivezla ji k ní domů. Dohodlo se, že rodina na čas přejde bydlet k Miladě, aby pomáhali.
A tak se nastěhovali. Za tři týdny Eliška tolik zhublа, že začala vypadat jako ramínko na šaty. Nějak zvládala pokračovat v práci a současně pečovat o tchyni. Vařila vývary, mixovala zeleninu s ovocem a krmila Miladu lžičkou, myla ji, převracela.
Dívka Markéta, milovaná vnučka, vždycky znechuceně nakrčila nosík a tiše se proplížila do svého pokoje. Nevyšla ven až do noci – seděla tam jako myška, jen aby ji někdo náhodou nepožádal o pomoc. Ráno pak do školy. A pak ven za zábavou. Život jde přece dál. Babička je babička, copak za to Markéta může?
Manžel moc nepomáhal. Eliška zkoušela apelovat na jeho svědomí:
— Vždyť je to tvoje matka! Pomoz mi aspoň trochu. Sama to nezvládám!
— Já… no nejde to… To jsou ženské věci, — jako obvykle zamumlal Tomáš. — Byl jsem v obchodě, koupil jsem jídlo. Co víc ještě?
„Ženské věci“ byly ale velmi závažné. Miladě se nijak nelepšilo, bručela a byla protivná na Elišku, na syna i na všechny ostatní. Byla náladová a často říkala věci, o kterých si Eliška myslela, že by je jinak Milada nikdy nevyslovila. Eliška se tak o sobě dozvěděla spoustu nových věcí. Podle tchyně měla Eliška neskutečné štěstí, že získala dobré vzdělání a našla tak skvělou práci.