Seď si doma, popíjej čaj a klikej si něco v počítači. A přitom za to slušně platí. Velmi slušně. Zato Tomáš — ten chudák chlapec. Ten měl smůlu. Ve škole se mu nedařilo už od začátku. Měl smůlu na špatné učitele. Pak se nedostal na univerzitu. Zase jen smůla.
Milada „přitáhla opasek“ a vzala si půjčku na synovo vzdělání. Ale on studoval tak napůl, lajdal a chodil za školu. Několikrát byl na pokraji vyloučení. Ačkoliv platil školné, tak se tam stejně prostě muselo studovat, a absence tam taky neodpouštěli. Kolik nervů bylo nerváno, než ten „chlapec“ konečně dostal ten vytoužený diplom. A to všechno jen proto, že měl na základní škole špatné učitele — aspoň si to Milada myslela. A do toho ještě starší dcera — byla nemocná a pak zemřela. Matka se roztrhala, jen aby to všechno ustála a děti vytáhla. A vnučka tehdy dokončovala školu, i pro ni bylo třeba myslet na další vzdělání. Bohu díky, Markéta (šikulka) se dostala sama, na státní, což byla pro babičku ohromná hrdost a také důkaz (podle jejích slov) o významu dobrých a špatných učitelů. Markéta chodila do nejlepší školy. Tenkrát ji platila ještě dcera.
Eliška to poslouchala už posté a cítila, že takhle už dál nemůže. Všichni jsou úžasní. Všichni. Kromě ní. Vždyť ona prostě měla jen štěstí.
„Jo, štěstí… Zvlášť s manželem,“ smutně si Eliška pomyslela, „co jsem v něm tehdy viděla? Kde jsem měla oči a rozum?“ Myslela na to čím dál častěji. Jednoho dne navrhla Tomášovi, že by najali pečovatelku k matce, a sami se vrátili zpátky do svého bytu.
— Pečovatelku?! — podivil se manžel. — No… to je ale drahé, víš… Já si to dovolit nemůžu… Však se domluv sama. Jestli to potřebuješ, najmi si ji, ale taky to plať sama.
S Tomášem měli už dávno jasně dané rozdělení: on platil energie a kupoval základní, nejnutnější potraviny. Eliška všechno ostatní. Takže bylo jasné, že pečovatelku by musela platit Eliška. „To přece ví každý, — rozčilovala se žena, — Ale JAK to řekl! To jako musím všechno táhnout já? Ne, přátelé, vy jste se úplně zbláznili. Já taky chci ještě žít. A teď už jsem jen stín sama sebe. A nikoho to nezajímá…“
V jednu chvíli si uvědomila, že už prostě dál nemůže. Nechce a nemůže. Jednoho dne řekla tchyni, že jde do obchodu, a hanebně utekla — cestou vyzvedla syna ze školky a odjela do svého bytu.
„To je nádhera…,“ pomyslela si Eliška, ležící na své obrovské manželské posteli a hledící do stropu, „Jsem doma! Nic nechci. Jen ležet. Jsem tak unavená…“
Zavolala na malého Lukáše, že je večeře. Jedli, a Eliška přemýšlela, že v domě u tchyně si nejspíš už její nepřítomnosti všimli.