Neopustila tu starší paní napospas osudu. Nakrmila ji, převlékla a zhruba za hodinu až hodinu a půl se měl vrátit z práce Tomáš, jako obvykle. Tomášovi nechala Eliška vzkaz, ve kterém psala, že už takto dál nemůže a nechce, a proto odchází. Miladě popřála brzké uzdravení a prosila, aby se na ni nezlobila…
A telefon Eliška vypnula.
Tomáš se přiřítil ještě ten večer. Eliška ho ani nepustila přes práh. Mluvili spolu přes pootevřené dveře. Ani nebylo moc co říct. Manžela nezajímala samotná Eliška, ani proč odešla. O lásce k ní nebo k synovi nepadlo jediné slovo. Trápilo ho jen to, co bude dělat bez ní.
„Radím ti přece jen najmout si pečovatelku. Profesionální péče je, věř mi, lepší,“ řekla Eliška zamyšleně. „A mimochodem – podávám žádost o rozvod. Nechci být ta tažná kobyla, na které všichni jezdí. Měj se.“
Tomáš odešel s prázdnou. Telefon pak Eliška samozřejmě zapnula – kdyby volali z práce.
Volala Milada. Prosila, ať se vrátí, ať ji a Tomáška neopouští. Omlouvala se za svá slova, za to, jak nevděčně se k ní chovala. Ale v jejím hlase se přesto ozývaly povýšené tóny. Znělo to jako „tak honem, honem – odpusť nám a zpátky k povinnostem“.
Eliška jí klidně vysvětlila, že nikomu nic nedluží. A že Milada má přece syna. A také vnučku Markétu – šikovnou. Právě oni by se měli do jejího života zapojit naplno, protože jí toho hodně dluží. Tchyně položila telefon.
Rozvod proběhl.
A tak se Eliška nečekaně stala svobodnou ženou. A jak se ukázalo – nic se nezměnilo. Vůbec. Co dělala sama předtím, dělala i teď. Jen těch starostí ubylo. A byla vděčná tomu osudu, který jí pomohl otevřít oči vůči tomu, jak se k ní kdysi blízcí lidé chovali.
Miladě se začalo dařit lépe. A značnou zásluhu na tom měla dobrá pečovatelka, která nejen že o starou paní pečovala odborně, ale vedla s ní i speciální rehabilitační cvičení. Tomáš si našel vedlejší výdělek („že to jde, jo?“ – pousmála se smutně Eliška, když se to dozvěděla náhodou od Markéty) a mohl si pečovatelku dovolit. Do té doby se mimochodem o babičku starala Markéta. Krmila ji, pečovala o ni. Ukázalo se, že to všechno zvládne. A dařilo se jim dobře.
„No jo. Všem to prospělo,“ přemítala Eliška při dalším zakázce u počítače, „že jsem je všechny shodila ze svých zad. A mně to taky prospělo – příště budu moudřejší…“