Začala jsem uklízet rozházené věci po bytě, jako bych tím mohla dát do pořádku i to, co se rozpadalo mezi námi. V kuchyni jsem napustila konvici, zapnula ji a připravila dva sáčky čaje. Když se dveře konečně otevřely a Libor Mlynář vešel dovnitř, seděla jsem už u stolu. Před sebou dvě kouřící hrnky – tichá nabídka smíru. Snažila jsem se působit klidně, i když se mi uvnitř všechno třáslo.
„Musíme si promluvit,“ oslovila jsem ho co nejvyrovnaněji. Každé slovo mě stálo víc, než jsem čekala.
Krátce se na mě podíval, v očích měl ostražitost. Přesto přikývl a posadil se naproti mně. Ruce si položil na stehna, prsty sevřené tak pevně, až mu zbělely klouby. Bylo vidět, jak se přemáhá.
„Nepodvedla jsem tě,“ začala jsem pomalu. „Byla jsem jen s Gabrielou Matoušekovou. A ten muž, Tadeáš Jelínek, je její kolega. Viděla jsem ho poprvé v životě. Nic víc za tím není.“
Neodpověděl. Upřeně sledoval hladinu čaje, jako by tam hledal odpověď. Ticho mezi námi houstlo, skoro se dalo krájet. Z kuchyně se ozývalo pravidelné kapání vody z kohoutku a mně se zdálo, že tlukot mého srdce je slyšet až na chodbu. Děsila jsem se, že mi neuvěří. Že tohle je okamžik, kdy se všechno definitivně zlomí.
„Proč sis hned myslel, že ti lžu?“ zeptala jsem se tiše, ale cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá bolestivý uzel. „Proč ses mě prostě nezeptal?“
Mlčel dál. Napětí bylo téměř nesnesitelné. Čekala jsem na jedinou větu, na jakoukoli reakci, ale slova z něj nevycházela.
Nakonec zvedl oči. Jeho pohled byl chladný, vzdálený.
„A jak jsem měl reagovat, Veroniko Vaněková?“ pronesl bez zvýšeného hlasu, přesto z něj čišela únava i podráždění. „Nezvedáš telefon, neřekneš, kde jsi. A pak uvidím tu fotku.“ Pokynul směrem k mobilu položenému na stole. „Víš vůbec, jak to působí?“
Zatnula jsem prsty do dlaní, abych se ovládla. „Nedal jsi mi ani příležitost to vysvětlit,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Prostě jsi rozhodl, že jsem vinna.“
Otočil se ke mně prudce. „A ty jsi mi dala důvod myslet si opak?“ opáčil. „Pořád jsi někde pryč. Jednou kamarádky, podruhé práce. Mám pocit, že žiješ v jiném světě. Už ani nevím, co se ti honí hlavou.“
Chtěla jsem se bránit, ale řeč se mi zadrhla. V jednom měl pravdu – vzdálila jsem se. Ne proto, že bych ho přestala milovat. Spíš jsem byla vyčerpaná. Z každodenní rutiny, z mlčení, z toho, že naše rozhovory se scvrkly na seznam nákupů a povinností. Jak mu to ale vysvětlit, když se na mě dívá s takovou nedůvěrou?
„Nechci takhle žít,“ řekla jsem po chvíli a hlas se mi zachvěl. „Chci být s tebou, ne jen vedle tebe. Nechci, abychom byli dva cizinci pod jednou střechou.“
Na okamžik jsem v jeho očích zahlédla známý záblesk – stín muže, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Jenže ten pohled zase rychle zmizel.
„Taky to nechci,“ odpověděl tiše. „Jen nevím, jak to spravit.“
Opět nás obklopilo ticho. Těžké, dusivé. Libor si zhluboka povzdechl. Oba jsme cítili, že pouhá slova teď nestačí. A někde hluboko ve mně hlodal strach, že pokud něco zásadního nezměníme, bude to jen horší.
Následující dny se vlečly jako před bouřkou, kdy vzduch stojí a všechno čeká na první hrom. Chovali jsme se k sobě slušně, téměř formálně. Žádné výbuchy, žádné výčitky. Ale ani náznak blízkosti. Libor už nezvyšoval hlas, neházel po mně ostré poznámky, zároveň však neudělal jediný krok směrem ke mně. A já? Nedokázala jsem najít cestu, jak prorazit zeď, která mezi námi vyrostla.
Večer co večer jsme seděli u stolu, jedli a mlčeli. To ticho mě tlačilo na hrudi víc než jakákoli hádka.
Začala jsem si všímat detailů, které mi dřív unikaly. Talíře ponechané ve dřezu, přestože věděl, jak mi to vadí. A na druhé straně moje vlastní lhostejnost – přestala jsem se ptát, jaký měl den, přestala jsem naslouchat. Jako bychom oba rezignovali.
Žili jsme vedle sebe, ne spolu. Dva lidé sdílející byt, nikoli manželé, kteří by měli táhnout za jeden provaz.
Jednoho večera jsem se rozhodla odjet k mámě. Ne proto, že bych chtěla utéct nebo se schovat před problémy.