Šaty jsou jako nové a ten svetr si upletla sama, byla šikovná. Vezmi si to a nos. Úplně ses ošoupala v tom svém manželství se skrblíkem. Už sedm let spolu žijete. Řekni mi, co ti za ty roky koupil? Nic ti nekoupil, – odpověděla si Vlasta sama.
– Nechápu, proč on rozhoduje o penězích? To jsi úplně mimo? Ty mu odevzdáváš svou výplatu a on si pořád stěžuje, jak nemá peníze. Do dneška pořád tají, kolik vlastně vydělává!
Ludmila má taky zetě, co dělá na stavbě s buldozerem, a ta říká, že buldozeristi berou hodně, určitě přes sto tisíc. Každý rok lítají s dětmi na dovolenou do Turecka, můžou si to dovolit.
A vy nemáte ani děti, ten tvůj skrblík ti ani kotě nedovolil si pořídit, protože by ho to stálo moc peněz za krmení a stelivo. Fuj na něj, – rozohněně pokračovala Vlasta.
– Vlasto, ty přece víš, že jsem se vdala v devatenácti. Nikdy jsem se moc nestarala o domácnost, a Jaromír je o osm let starší. Vzal na sebe všechny starosti a výdaje, a to je přece dobře. Nemusím si s ničím lámat hlavu. On nakupuje, platí nájem, stará se o auto, dokonce i něco šetří. Zapomnělas, že jsme si koupili auto? I když ojeté, ale pořád dobré?
Jaromír si chce našetřit nějakou finanční rezervu, a pak ti třeba jednou porodím vnouče. Jenže ta rezerva roste strašně pomalu, – smutně dopověděla Kateřina.
– A zapomněla jsi, že jsem vám na to auto dala všechny tvoje peníze po mamince? On přidal ze svého sotva něco, – přisadila si Vlasta.
Kateřina pochopila, že Vlasta zase rozjela svoji oblíbenou písničku, a je čas odejít. Rozloučila se, vzala si tašku s věcmi a jela autobusem domů.
Manželovo auto stálo na dvoře. Kateřina se chtěla naučit řídit, ale Jaromír byl proti: „Stačí jeden řidič v rodině a za autoškolu teď chtějí šílené peníze. A vůbec, kdo ví, jestli bys ty zkoušky vůbec udělala.“
Doma si Kateřina po noční šla lehnout, ale rozhovor s Vlastou v ní znovu rozvířil pochybnosti. V hloubi duše cítila, že jejich manželství není úplně v pořádku.
Už dávno nebyla tou mladou, nesmělou a tichou holkou, která se bezhlavě zamilovala do prvního kluka, který si jí všiml.
Kateřina si vždycky myslela, že není hezká: drobná, nenápadná, nejistá, s brýlemi – kdo by se o takovou zajímal?
Zajímal se Jaromír, kterého jí představila spolužačka Lenka. Pocházeli ze stejné vesnice. Kateřina nestihla Jaromíra ani pořádně poznat.
– Jak dlouho se budeš ještě kroutit? Platím si nájem, utrácím peníze, a ty bydlíš sama v dvoupokojovém bytě. Vezmeme se, – navrhl jí Jaromír.