…Tvrdé rysy rodu, zdá se, chlapce obešly.
Amálie jednou nesměle oslovila Jana. Téměř neslyšně, jako by se bála sama sebe – jen aby to Dominik nezachytil, aby neslyšel ani slovo.
— Jane, podívej se sám… Vždyť on nám vůbec není podobný…
Manžel unaveně mávl rukou, aniž by odtrhl zrak od obrazovky.
— Amálie, dost. Máma říkala stokrát — je po pradědečkovi. Geny jsou podivná věc. Nevěříš? Zajdi si ke genetikům. Nebo co, přestala jsi ho snad milovat?
Ta slova ji zasáhla hluboko. Milovala Dominika celým svým srdcem. Právě proto ji ta bezedná propast pochybností sžírala den za dnem. Každé nachlazení, každé zranění v ní vyvolávalo paniku. A trýznivá úzkost ji sžírala zevnitř.
Nejvíc trvala na své pravdě Marta — tchyně. Nepřipouštěla sebemenší náznak pochyb.
— Co to meleš za nesmysly! — odsekla ostře a vyrvala vnoučka Amálii z náruče. — To je můj vnuk! Moje krev! Buď ráda, že je dítě zdravé, a přestaň s těmi nesmysly!
Říkala to s tak ledovou, neochvějnou jistotou, že se Amálii po zádech rozběhly mrazivé zimomřivky. Jako by se za tím tónem skrývalo něco víc. Něco… nebezpečného.
Mlčela. Schovávala strach a vinu co nejhlouběji, ale srdce jí pořád šeptalo: „Něco je špatně. Něco strašného…“
Všechno se zhroutilo jednoho letního dne. Dominik spadl z kola a zlomil si nohu. Složitá zlomenina, sanitka, zmatek v nemocnici. Lékař oznámil — bude nutná operace. A možná i transfuze krve.
— Mám vhodnou krevní skupinu, vezměte moji, — ozval se ihned Jan a vyhrnul si rukáv.
Před zákrokem se jako obvykle prováděl test. A tehdy z laboratoře vyšel starší chirurg s výrazem, jako by viděl ducha.