— Promiňte… To není možné, — zamumlal tiše. — Dítě má druhou pozitivní. Vy i vaše žena, jak je uvedeno v dokumentaci, máte první. To vylučuje biologické příbuzenství.
Jan zbledl. Amálie, jakoby propadla do bezedné propasti. Srdce jí bušilo ve spáncích, svět ztratil ostrost. A potom…
— Amálie… — zamručel Jan dutým hlasem, — s kým jsi…
— Cože?
— S KÝM JSI HO PORODILA?! — zařval, a v jeho výkřiku byla veškerá bolest, vztek i ponížení.
Amálie nedokázala vyslovit ani slovo. Nikdy mu nebyla nevěrná. Nikdy. Ale teď, v téhle noční můře, i její šest let staré pochybnosti zněly jako přiznání viny.
Toho večera zazvonil na chodbě nemocnice telefon. Sousedka jeho matky volala: Martu odvezli na JIP, žádala, ať přijedou.
Spěchali tam. V pokoji — slabé, vyčerpané tělo obklopené dráty a přístroji. Pokynula jim rukou.
— Promiňte… — zašeptala sotva slyšitelně. — To já… To všechno jsem byla já…
Jan jí stiskl dlaň.
— Mami, klid. Nemluv…
— Chtěla jsem… to nejlepší… — pohlédla na Amálii, a v očích jí zajiskřil nenávistný plamen.
— Ty jsi přece chtěla dceru… a narodila se ti holka… slabá… To jsem nemohla dopustit. Můj syn potřeboval dědice!
Jan ztuhl.
— Co to říkáš?
— Všechno jsem zařídila… — zašeptala. — Vedoucí… Gabriela… dlužila mi. Já jí laskavost… ona mně. Vyměnila… hned… když jsi spala po narkóze… Ta holčička sotva kňourala. A ve vedlejším pokoji byl odloženec… silný chlapec. Jeho matka utekla. Nikdo si ničeho nevšiml. Najděte Gabrielu… Ona vám to poví…
Amálie vykřikla tak, jak křičí jen matky, kterým někdo vyrval dítě.
— Kde je?! Kde je moje dcera?!
Marta zachrčela adresu a navždy zmlkla.
Našli ji.