Dětský domov v jiném kraji, staré oprýskané dveře. Dívka — hubená, bledá, se šedýma očima a hřívou světlých vlasů. Vypadala přesně jako Jan.
Jmenovala se Nikola.
Amálie se k ní zhroutila na kolena. Objala ji. Přivoněla k jejím vlasům. Plakala — hořce, zoufale, bezhlesně. Byla to ona. Její dcera. Ztracená. Nalezená. Živá.
Jan stál jako socha a poprvé po mnoha letech plakal. Díval se na dívku — a viděl svou hanbu. Své výčitky. Svá slepá přesvědčení.
Nikola tomu nerozuměla. Stála napjatá, nehýbala se, jako zvířátko. V jejím světě neexistovala objetí.
Než mohli začít přemýšlet, jak to všechno vysvětlit dětem, museli projít opravdovým byrokratickým peklem.
Soudní jednání, genetické testy, které znovu a znovu potvrzovaly to očividné, ale zároveň znovu otevíraly staré rány. Nekonečné rozhovory s orgánem sociálně-právní ochrany. Podezření, výslechy, protokoly. Příběh se zdál neuvěřitelný — a právě to úředníkům bránilo uvěřit.
Jan to všechno vzal na sebe. Stál ve frontách celé dny, najal právníka, psal odvolání. Snažil se vykoupit svou vinu vůči Amálii, vůči Nikole — jak jen uměl. Jako by od jeho vytrvalosti závisela jejich šance všechno napravit.
Amálie to viděla. A skrze bolest — pomalu, opravdu pomalu — mu začala znovu věřit.
Nejtěžší však byl rozhovor s Dominikem.
Jak máš šestiletému dítěti vysvětlit, že nejsi jeho matka, i když jsi ho šest let uspávala, četla mu pohádky a léčila rýmu? Jak mu říct, že všechno, co o sobě ví, je lež?
Nedokázali to. Rozhodli se, že mu to řeknou později. Ne teď. Ještě je příliš malý. Zatím — prostě vrátili Nikolu domů.
Dominik ji přijal obezřetně.
Nejdřív na ni hleděl spodek očí. Pak začal tahat mámu za rukáv, pokoušel se Nikolu odstrčit. Konflikt bleskově narůstal — a byl tvrdý.