— To je moje máma! Ne její! — křičel, když Amálie vzala Nikolu do náruče. — Vraťte ji zpátky! Nenávidím ji!
Každý večer se dům měnil v minové pole. Slzy, záchvaty hysterie, křik. Amálie byla na pokraji sil. Chtěla obejmout oba, zahřát oba. Ale věděla — srdce se trhá napůl.
Nikola téměř nemluvila. Často se schovávala pod postelí, šeptala si něco pro sebe, lekala se hlasitých zvuků. Objetí jí byla cizí. Něžnost ji děsila.
Amálie se učila znovu: mluvit jemně, být trpělivá, vydržet. Hladila jí vlasy, šeptem četla pohádky, nechávala rozsvícené noční světlo. A znovu vydržela.
Jednoho večera, vyčerpaná po dlouhém dni, se Amálie podívala do dětského pokoje… a ztuhla.
Nikola a Dominik seděli na koberci těsně vedle sebe. Stavěli hrad z barevných kostek. Dominik ukazoval, jak nejlépe zpevnit zeď, Nikola přikyvovala a slabě se usmívala. Pak jí podal věžičku a ona ji opatrně nasadila na samotný vrcholek.
Podívali se na sebe… a rozesmáli se. Nahlas ne, ale opravdově.
V tu chvíli Amálie pochopila: nic z toho nebylo zbytečné.
Neviděla už ztracenou dceru ani „cizího“ syna. Viděla sestru a bratra. Viděla, jak se jeden svět propojuje s druhým.
Teď měla dvě děti. A bude je milovat oba – křehkou Nikolu i vznětlivého Dominika – až do posledního dechu.
Srdce, které se zdálo být roztržené, se najednou zvětšilo na dvojnásobek. A začalo pravidelně bít.
Jan a Amálie nedokázali Martě odpustit. Ale ani v sobě nevypěstovali nenávist. Vybrali si něco jiného – pečovat, budovat, léčit.
Začali znovu žít – tentokrát doopravdy. Dům se nenaplnil vzpomínkami, ale hlasy. Smíchem. Hádáním o bonbóny. Nesmělými „maminko“ a „tatínku“.
Rodina, postavená ne na krvi. Ale na lásce, která byla silnější než ta nejhorší zrada.