Pavla postavila konvici a rozhlédla se. Kuchyně zářila čistotou — do lesku umytý sporák, úhledně složené utěrky, ani smítko prachu na okenním parapetu. Připravovala večeři pro manžela, tak jako posledních třicet let. Masové kuličky s rýží — jeho oblíbené.
Telefon cinkl zprávou: „Přijdu pozdě.“ Zase. Pavla si povzdychla a odsunula kastrol ze sporáku. No co, ohřeje si, až přijde. Byla už zvyklá na jeho zdržení. Dřív volával, vysvětloval — porada, klient, zácpa. Teď už jen krátká zpráva. A hotovo.
Televize hučela něco o politice. Pavla mechanicky otírala stůl a v duchu si sepisovala seznam věcí na zítra. Vyprat záclony. Zavolat Václavovi kvůli víkendu. Zaskočit do polikliniky pro recept pro Jaroslava.
Dveře bouchly přesně v devět.
— Pavli, jsem doma, — Jaroslavův hlas zněl nezvykle klidně.
— V kuchyni jsem! Mám ohřát večeři?
Manžel vešel do kuchyně — nezul se, nesundal kabát. Něco nového.
— Není třeba. Musíme si promluvit.
Pavla ztuhla s hadrem v ruce. Naposledy „musíme si promluvit“ zaznělo, když zemřela jeho matka.
— Stalo se něco? Jsi v pořádku?
— Mně nic není, — posadil se a složil ruce na stole jako při obchodním jednání. — Rozhodl jsem se, že budu bydlet zvlášť.
Pavla zamrkala. Možná se přeslechla?
— Myslíš… zvlášť?
— Přesně tak. Potřebuju prostor, nezávislost. Asi oba potřebujeme, — upíral pohled někam směrem k lednici.
— Jaroslave, ty… — zakoktala se a hledala slova. — Ty ses s někým seznámil?
— Ne! — odpověděl rázně. — Jen… už mám všeho po krk. Rutiny. Stejných dní. Není to tvoje vina. Prostě to tak dopadlo.
Sesunula se na židli naproti. V hlavě se jí honily desítky otázek, ale žádná nenašla cestu ven.
— Už jsem si pronajal byt. Zítra si přijdu pro věci, — pokračoval stejným klidným tónem.
— A co… — Pavla přelétla očima kuchyň, jejich domov, jejich život. — Třicet let spolu, a najednou… Proč teď?
— Prostě přišel čas, — pokrčil rameny Jaroslav.
— Čas? — ucítila, jak se v ní něco láme. — Třicet let nebyl čas, a teď najednou je?
— Pavli, nedělej scény, — zašklebil se. — Jsme dospělí lidé. Takové věci se stávají. Nejsi první, nejsi poslední.
— Aha, — přikývla, a tváře ji pálily. — Dospělí. Jistě.
— Václav to ví?
— Řeknu mu zítra.
Vstal, upravil si kabát.
— Dneska jsem v hotelu. Zítra přijdu pro věci.
Když za ním cvakly dveře, Pavla zůstala sedět a dívala se na čistou, dočista vydrhnutou kuchyni. Na ideální kuchyni pro ideální rodinu, která už neexistuje.
Neplakala. Uvnitř vše jakoby ztuhlo, zamrzlo. Vstala, mechanicky otevřela lednici, zavřela. Podívala se na hodiny — 21:30. Příliš brzy na spánek, příliš pozdě na telefonáty.
Zazvonil telefon. Kamarádka Renata poslala vtipný obrázek s kočkou. Pavla se dívala na displej, neschopna zareagovat. Svět za oknem zůstal stejný, ale ten její se zhroutil během pěti minut rozhovoru.
— Potřebuje prostor, — zamumlala nahlas. — A co potřebuji já? Někdo se mě ptal?
Z konvice začalo syčet. Pavla se trhla a vypnula plyn.
Automaticky sáhla po telefonu a vytočila syna.
— Václave, ahoj. Nevzbudila jsem tě?
— Ne, mami, koukáme s Zuzanou na film. Něco se stalo?
— Ne, nic, — zarazila se. — Jen… jen tak jsem volala. Jak se máte?
— Dobře. Zuzka tě zdraví. Jsi si jistá, že je vše v pořádku? Máš divný hlas.
— Všechno v pohodě, — zalhala. — Promluvíme si zítra, ano?
— Dobře, mami. Dobrou noc.
Položila telefon a zadívala se do tmavého okna. V jeho odlesku stála žena s zmateným výrazem.