Žena, která nevěděla, co má dělat dál. Co říct sousedům. Jak žít sama. Jak žít bez člověka, se kterým strávila většinu života.
Ráno začalo telefonátem. Pavla sebou trhla, popadla sluchátko, aniž by se podívala na hodiny.
— Haló?
— Pavlo, to jsem já, — hlas Renaty zněl ustaraně. — Jak se máš? Ještě nespíš?
Pavla se podívala na hodiny — 7:30. Ukázalo se, že celou noc proseděla v křesle, ještě oblečená.
— Nespím, no. Renato, představ si…
Vydechla a všechno jí pověděla. Slova z ní padala v krátkých, roztříštěných větách. Renata vzdychala, rozčilovala se, na něco se ptala.
— Stavím se k tobě po práci, ano? — řekla kamarádka. — Drž se, prosím tě.
— Jsem v pohodě, — zalhala Pavla. — Jen to nechápu. Proč? Co jsem udělala špatně?
— Nic jsi neudělala! To on má krizi středního věku. Nebo něco takového. Ty za to nemůžeš.
Když hovor skončil, Pavla vstala z křesla. Tělo měla strnulé, v hlavě jí hučelo. Musí se opláchnout. Musí něco udělat.
Mechanicky ustlala postel, zapnula konvici. Uvařila si kávu, kterou jindy nepila — Karel neměl rád její vůni. Dnes mohla.
Zvoněk se ozval kolem poledne. Karel stál ve dveřích s velkou sportovní taškou.
— Jdu si pro věci, — vysvětlil, jako by to nebylo jasné.
— Pojď dál, — Pavla ustoupila stranou.
Vešel do ložnice, otevřel skříň a začal si balit košile, kalhoty, svetry. Stála ve dveřích a jen tiše pozorovala.
— Řekl jsi to Václavovi? — zeptala se tiše.
— Jo. Volal jsem mu ráno.
— A co on?
Karel pokrčil rameny, aniž by se otočil.
— V pohodě. Říkal, že si s tebou promluví sám.
Pavla přikývla. Dívala se, jak si pečlivě a metodicky skládá věci, jako by odjížděl na služební cestu, ne odcházel ze života.
— Pavlo, hele… — zaváhal. — Kdybys něco potřebovala, zavolej. Peníze nebo něco…
— Nic nepotřebuju, — skočila mu do řeči. — Pracuju. Neztratím se.
— Jak chceš, — zapnul tašku. — Dokumenty mám v psacím stole?
— V horní zásuvce.
Karel posbíral papíry, složil je do desek, rozhlédl se po místnosti.
— Asi všechno. Počítač si vezmu z práce, jo?
— Vezmi si, co chceš, — odvrátila se. — Stejně jsou to tvoje věci.
Prošel kolem ní do předsíně, zastavil se u dveří.
— Tak se měj. Ozvu se.
Dveře se zavřely. Pavla zůstala stát uprostřed chodby — v prázdném bytě, s prázdnou skříní, s prázdnotou uvnitř.
Zazvonil telefon. Syn.
— Mami, jak je? — hlas Václava zněl ustaraně.
— Dobře, — pokusila se o úsměv, i když věděla, že to nemůže vidět. — Všechno v pořádku.
— Přijedu večer, jo? Popovídáme si.
— Není třeba, Václave. Máš svůj život. Já to zvládnu.
— Mami, co to je za řeči? Jasně že přijedu!
Po skončení hovoru Pavla přešla do kuchyně. Sedla si na židli a zadívala se z okna. Venku šli lidé, jezdila auta. Svět se nezastavil.
Zazvonil zvonek — sousedka, Michaela.
— Pavlo, půjčila bys mi sůl? — zeptala se, ale očima přelétla byt s pozorností detektiva. — A kde je Karel?
— Odjel, — odpověděla Pavla stroze. — Počkej, hned ti ji přinesu.
Samozřejmě, už zítra to bude vědět celý dům. Budou to rozebírat, šířit drby. Přečká to. Musí.
Večer přijel Václav. Pevně ji objal, stejně jako ona kdysi objímala jeho.
— Mami, všechno se zase spraví, — řekl sebevědomě. — Uvidíš.
Přikývla a usmála se. Poprvé za celý den — upřímně.
Uběhl měsíc.
Pavla se naučila spát sama v široké posteli, vařit jen pro sebe, nelekat se, když se otevřou dveře. Dokonce přestavěla obývák — posunula gauč, koupila nové závěsy. Barevné, veselé — takové, jaké Karel vždy považoval za nevkusné.