Naučila se žít jinak. Koukala na seriály dlouho do noci, nehlídala si čas, jedla co chtěla a kdy chtěla. Renata ji přemluvila, aby si udělaly výlet do sousedního města – jen tak, na víkend. Bez důvodu, bez povolení, bez výčitek.
Zazvonění u dveří se ozvalo v úterý večer. Pavla otevřela – ve dveřích stál Jaroslav. Pohublý, ztrhaný, s podivným úsměvem.
„Ahoj,“ řekl. „Můžu dál?“
Beze slova ustoupila stranou. Vešel do bytu a zastavil se uprostřed chodby.
„Tady je všechno… jinak,“ řekl.
„Jo, přestavila jsem nábytek.“
„A nové záclony.“
„Chtěla jsem změnu.“
Vešel do kuchyně a posadil se ke stolu – stejně jako před měsícem, když oznámil, že odchází.
„Pavlo, já… chtěl jsem si promluvit.“
Zapnula varnou konvici, vytáhla šálky. Klidné, plynulé pohyby. Všechno v ní se chvělo, ale ruce to neprozradily.
„Mluv,“ řekla a neotáčela se k němu.
„Mýlil jsem se,“ vyhrkl. „Ten svobodný život… není takový, jaký jsem si představoval.“
Pavla postavila šálek na stůl a posadila se proti němu.
„A jaký je?“
„Prázdný,“ přejel si rukou po tváři. „Víš, myslel jsem si, že to bude zábava. Kamarádi, večírky, žádné závazky. A ono se ukázalo…“
„Co?“
„Že kamarádi zmizeli, když už se jim nechtělo pít. Že půlka výplaty padne na nájem. Že doma…“ zarazil se. „Že tam nikdo nečeká. Nikdo se nezeptá, jak se mám. Nikdo neuvaří večeři.“
Pavla na něj hleděla – neviděla manžela, ale zestárlého a ztraceného muže. Toho, kdo tak snadno přeškrtl třicet let společného života.
„A co chceš?“ zeptala se.
„Vrátit se,“ natáhl se k její ruce. „Pavlo, zkusíme to ještě jednou. Už neodejdu. Všechno bude jako dřív.“
Stáhla ruku.
„Jako dřív už to nebude, Jaroslave.“
„Proč?“ vypadal opravdu překvapeně. „Vždyť jsem se omluvil!“
„A já se změnila,“ vstala a přešla k oknu. „Víš, dlouho jsem přemýšlela. Proč jsi odešel? Co jsem udělala špatně? A pak jsem pochopila – chyba nebyla ve mně. Prostě ses rozhodl. A já… já se celý život přizpůsobovala. Tobě, tvým přáním, tvému rozvrhu.“
„Pavlo, nedramatizuj to,“ ušklíbl se. „Chci se přece vrátit!“
„A já stále nevím, jestli to chci já.“
Ozval se zvonek. Pavla šla otevřít – ve dveřích stáli Renata a její manžel Karel.
„Jé, máš návštěvu?“ podivila se Renata. „Nejsme nevhod?“
„Ne, přišli jste akorát,“ Pavla se usmála. „Čaj je právě hotový.“
Vešli do kuchyně. Jaroslav tam seděl jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.
„Ahoj, Jaroslave,“ kývl na něj Karel. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Jdeme dneska do divadla,“ štěbetala Renata. „Máme lístky pro tři, chtěli jsme tě vytáhnout, Pavlo.“
„Do divadla?“ zopakoval Jaroslav. „Ty teď chodíš do divadla?“
„Chodím,“ přikývla Pavla. „Chodím taky do kina. A na výstavy.“
„Pavlo, můžeme na chvilku?“ kývl směrem do chodby.
Odešli.
„Co se to děje?“ sykl. „Proč jsou tady? Odkud se vzalo divadlo?“
„To jsou moji přátelé,“ odpověděla klidně. „A mám teď svůj vlastní život.“
„A co my?“ vypadal ztraceně.
„My už nejsme, Jaroslave. Ty ses tak rozhodl před měsícem.“
„Ale já jsem si to rozmyslel!“
„A já ne.“ Vrátila se do kuchyně a nechala ho stát v chodbě.
Uteklo půl roku. Pavla stála u okna s hrnkem kávy – ranní rituál, který si tolik oblíbila. Jarní slunce zalévalo kuchyni, na parapetu kvetly fialky. Její fialky, které si sama vybrala a vypěstovala.
Zazvonil telefon. Václav.
„Ahoj, synku.“
„Mami, se Zuzanou se u vás dnes zastavíme, jo? Máme novinky!“