— Samozřejmě, upeču koláč.
— Super! Ten tvůj speciální s jablky?
— Určitě. Usmála se, ukončila hovor a otevřela diář. Program měla nabitý: ráno bazén, odpoledne schůzka knižního klubu, večer přijedou Václav se Zuzanou. Přejela prstem po stránkách – celý týden rozplánovaný. Kurzy malování, setkání s kamarádkami, výlet do Prahy příští víkend. Její život se naplnil událostmi, lidmi, zážitky. Už nečekala – konala.
Zazvonil zvonek. Pavla se podivila – na návštěvu bylo ještě brzy. Otevřela – na prahu stál Jaroslav s krabicí v ruce.
— Ahoj, — řekl. — Jel jsem okolo a napadlo mě… něco jsem našel.
Pustila ho dál. Vypadal lépe než minule. Upravenější, klidnější.
— Staré fotoalba, — vysvětlil a položil krabici na stůl. — Myslel jsem, že bys je možná chtěla mít.
— Děkuji, — přikývla Pavla. — Dáš si čaj?
— Pokud nikam nespěcháš.
— Mám půl hodiny, — zapnula konvici.
Seděli naproti sobě. Jak zvláštní – kdysi nejbližší lidé, teď skoro cizinci.
— Jak se máš? — zeptal se.
— Dobře. Opravdu dobře, — usmála se. — A ty?
— Ujde to, — odmlčel se. — Našel jsem lepší práci. Pronajímám si byt blíž centru.
— To je fajn.
— Václav říkal, že máš teď spoustu koníčků.
— Ano, objevila jsem v sobě spoustu nových věcí, — nalila čaj. — Víš, zjistila jsem, že jsem dřív žila jen pro vaše zájmy. A přitom mám i své vlastní.
Jaroslav si pohrával s hrnkem v rukou.
— Pavlo, chtěl jsem se zeptat…
— Na co?
— Neuvažovala jsi… možná bychom mohli…
— Ne, Jaroslave, — přerušila ho jemně, ale rozhodně. — Nemohli bychom.
Vzdychl a přikývl.
— Chápu. Jen jsem se zeptal.
Když odešel, Pavla se vrátila k oknu. Dívala se, jak odchází k autu – shrbený, zestárlý. Nebylo jí ho líto. Prostě ho pustila.
Večer přijeli Václav se Zuzanou. Zářili štěstím.
— Mami, rozhodli jsme se vzít! — vyhrkl syn hned ve dveřích.
Pavla je oba objala.
— To je nádherné! Mám takovou radost!
Seděli u stolu, jedli koláč, povídali si o svatbě. Zuzana držela Václava za ruku, neustále si vyměňovali pohledy. Skutečná láska – to není zvyk ani závislost.
— Ví o tom táta? — zeptal se Václav.
— Zatím ne. Řekneš mu to sám?
— Určitě, — na chvíli se odmlčel. — Víš, mami, jsem rád, že jsi se nestala… no…
— Čím?
— Že ses nezměnila v zatrpklou, opuštěnou ženu. Že jsi silnější. Šťastnější.
Pavla se usmála.
— I já se tomu divím. Kdo by to řekl – v padesáti čtyřech letech, a život teprve začíná.
Když odešli, posadila se do svého oblíbeného křesla, otevřela album, které přinesl Jaroslav. Dívala se na fotografie – mládí, svatba, první společné roky. Malý Václav. Dovolená u moře. Tolik krásných vzpomínek.
Nelitovala ničeho. Ani třiceti let manželství – přinesly jí syna, zkušenosti a vzpomínky. Ani rozchodu – ten jí dal svobodu a otevřel cestu k sobě samé.
Pavla zavřela album a šla k zrcadlu. Z odrazu na ni hleděla krásná, sebevědomá žena se zářivýma očima. Žena, která se už nebojí samoty. Nežije pro druhé. Nečeká na potvrzení.
— Děkuju ti, — zašeptala svému odrazu. — Za to, že jsi to nevzdala.
Usmála se a šla si sbalit tašku na zítřejší bazén. Před ní leželo tolik zajímavého. Její nový život právě začínal.
Přátelé, dejte like a sledujte můj kanál – čeká vás mnoho dalších zajímavých a poutavých příběhů!