Když za sebou zamkla, odložila si Kateřina kabát na věšák v předsíni a s úlevou vyklouzla z bot.
„Konečně doma,“ vydechla tiše a ze spodní police vytáhla měkké, huňaté pantofle. „Není nad to vyměnit podpatky za něco pohodlného…“
Kufr za sebou táhla až do ložnice. V místnosti panovalo šero, závěsy byly zatažené. Roztáhla je a dovnitř se okamžitě vlil denní jas. Nejdřív sprcha, rozhodla se. Po dvou nocích strávených ve vlaku byla unavená, jako by ji někdo vyždímal.
V koupelně pustila horkou vodu. Než se Ondřej vrátí z práce, musí se dát do pořádku a ještě stihnout připravit večeři.
Rychle převlékla ložní prádlo a znovu se vrátila do koupelny. Svlékla se, vhodila použité prádlo i část oblečení do pračky a všechno dělala automaticky, s obvyklou pečlivostí. Řád byl pro ni samozřejmostí, téměř zásadou.
Vana se mezitím naplnila teplou vodou a hustá pěna vytvořila nadýchanou pokrývku. Kateřina do ní pomalu vklouzla a se zavřenýma očima si dopřála chvíli klidu.
Asi po půlhodině se osprchovala chladnější vodou a sáhla po županu. Když si však utahovala pásek, zarazila se. Něco jí nesedělo.
Zhluboka se nadechla. Ve vzduchu byl cítit jemný, cizí parfém.
Zkusila to znovu. Tentokrát už si byla jistá.
Zamračila se, beze slova hodila župan do koše na prádlo a zabalená jen v ručníku odešla do ložnice. Při sušení vlasů přemýšlela.
Co by to mohlo znamenat? Nevěra? To se jí zdálo přitažené za vlasy. Jejich manželství stálo vždy na důvěře. Nikdy nedělala scény ani nikoho nekontrolovala. A Ondřej jí dosud nedal jediný důvod k pochybnostem.
Jenže co se odehrálo během těch deseti dnů, kdy byla pryč?
Cestovala už dřív a pokaždé se vracela do stejného, klidného domova. Teď však cítila nepatrné napětí, které si neuměla vysvětlit.
Ne, to přece nedává smysl. Kdyby se něco stalo, určitě by si toho všimla. Ondřej by na sobě dal něco znát.
Oblékla si domácí soupravu a zamířila do kuchyně. Všechno bylo dokonale uklizené, jako obvykle. Nikde ani špinavý talíř, ani drobek na stole — bylo vidět, že si Ondřej i syn na její nároky na pořádek dávno zvykli. Přesto ji ten nepatrný, sotva postřehnutelný detail z koupelny nutil k dalším otázkám.
Když otevřela lednici, zarazila se podruhé. Uvnitř stály talíře s nedojedeným jídlem — očividně z předešlého večera. Pokrmy nevypadaly jako něco narychlo ohřátého, naopak bylo patrné, že si s nimi dal někdo práci a měl na vaření čas.
Na polici ležela i láhev kvalitního sektu. Kateřina nad tím lehce pozvedla obočí.
A v odkapávači na nádobí stály dvě sklenky na víno.
Takže večeři dnes chystat nemusí… Přesto ji na okamžik napadlo, že by jí to pomohlo zaměstnat ruce a utišit neklidné myšlenky.
Za pár měsíců jí bude sedmapadesát, i když by jí ten věk hádal málokdo. A za pětatřicet let manželství se s podobným pocitem ještě nesetkala.
Je to žárlivost? To sotva… Spíš zmatek a tiché znejistění.
Když pak uklízela koupelnu, vzala do ruky hřeben — a zůstala stát bez hnutí. Zachytil se v něm dlouhý tmavý vlas.
Ona sama byla světlovláska. Vlasy si už roky barvila, aby zakryla šediny.
Rychle přešla do ložnice a zkontrolovala svůj kartáč. Ten byl čistý. Všechno kolem působilo nedotčeně, jemná vrstva prachu napovídala, že tam nikdo cizí nebyl.
Tmavý vlas opatrně sejmula, vložila do malého sáčku a uschovala.
Pak se přesunula do obývacího pokoje a posadila se na pohovku. Světlo nerozsvítila. Chtěla zůstat ve tmě a jen čekat. Na co vlastně, to sama nedokázala pojmenovat. Jen cítila, že je to nutné.
S Ondřejem se znali už od školních let. Do jejich třídy přišel až v deváté třídě — trochu při těle, nenápadný, tichý. Nejprve ho posadili k jedné spolužačce, ale ta si brzy vyžádala jiné místo. Nakonec skončil v zadní lavici.
Ve škole prospíval výborně, téměř samé jedničky, jen z češtiny míval dvojku.
Občas chodívala do školy spolu s Vítem, pokud se potkali cestou.
Jednoho rána vyšla z domu dřív než obvykle. Bylo krásně a chtěla se projít. Cestou narazila na Víta a dali se do řeči.
Když míjeli obchod, Vít ji náhle chytil za rukáv.
„Počkej! Podívej — to je Ondřej!“
Kateřina se otočila. U nákladního auta stál Ondřej s dalšími kluky a vykládal zboží. Po chvíli se podíval na hodinky a řekl: „Musím do školy. Zajdu se převléct.“
Nevšiml si jich.
O několik minut později znovu vyšel z domu.
Když se Ondřej znovu objevil na ulici, měl už na sobě čisté oblečení a působil upraveněji než před chvílí.
„Vidíš to?“ poznamenal tiše Vít. „Je to fakt dříč.“
Šli kousek za ním, ale neoslovili ho.
Později, při obědě, se rozhovor stočil právě k němu. Ondřej bez okolků přiznal, že si přivydělává jako pomocník při vykládání zboží. Otec od rodiny odešel, maminka měla dvě zaměstnání a doma na něj čekal ještě mladší bratr. Bylo tedy na něm, aby přiložil ruku k dílu. Ráno práce, odpoledne škola, večer zase brigáda — a přesto všechno zvládal učivo bez větších potíží.
Kateřina se na něj tehdy zadívala jinýma očima. Uvědomila si, že takovou zodpovědnost by každý neunese.
Do desáté třídy jako by dospěl. Vytáhl se, zesílil, získal jistotu v pohybech i v hlase. Posměšky, které dřív slýchal, náhle utichly — nikdo už si na něj netroufl.
Na školním večírku ji vyzval k tanci. Doprovodil ji domů a dlouho postávali před domem, neschopní se rozloučit. Právě tehdy mezi nimi přeskočila jiskra, která podle ní nikdy docela nevyhasla.
Venku se setmělo. Kateřina zkontrolovala čas. Ondřej měl být dávno doma… a přesto se nevracel.
Chtěla ho překvapit tím, že přijede dřív.
Zdálo se však, že překvapení čeká spíš na ni.
Syn už bydlel v Olomouci. Volával často a zajímal se, jestli něco nepotřebují. Jenže od chvíle, kdy si našel přítelkyni, jeho zprávy prořídly. Kateřina to chápala — měl svůj vlastní svět.
S Ondřejem tak zůstali sami.
Zavolat synovi? Ne. Okamžitě by poznal, že se něco děje.
Vzala mobil do ruky. Zavolat manželovi? Pokud by věděl, že je doma, mohl by začít zapírat. A ona mu přece tolik let bezvýhradně věřila…
Jak se zachovat?
Najednou cvakl zámek ve dveřích.
Ztuhla.
Kroky. Ne jedny — dvoje.
Srdce se jí bolestně sevřelo.
Šustění látek, tlumený smích, polibky…
Světlo nerozsvítili.
Nezamířili do ložnice, ale do synova pokoje. A po chvíli se odtud ozvaly zvuky, které nedávaly prostor pochybnostem.
Tak proto byla jejich ložnice nedotčená…
Všechno si promyslel.
„Bože můj…“ vydechla sotva slyšitelně. „Jak jsem to mohla nevidět?“
Pomalu vstala a došla ke dveřím. Dlaň položila na kliku.
Otevřít? Nedokázala se pohnout.
Za pětatřicet let společného života nezažila nic těžšího.
Nakonec v sobě našla zbytek odvahy a prudce dveře rozrazila.
V místnosti panovala tma, jen světlo pouliční lampy kreslilo po zdech bledé pruhy. Na pohovce se pod dekou rýsovaly dvě postavy.
Rozechvělou rukou sáhla po vypínači.
Stiskla vypínač.
Místnost zalilo ostré světlo a pod přikrývkou se pohnula známá tvář.
„Mami?! Ty už jsi zpátky?“
Kateřina zůstala stát jako přimrazená. Byl to Vít. A vedle něj jeho snoubenka, rozespalá a zmatená. Úleva jí projela tělem tak prudce, až se musela opřít o zeď. Kolena se jí podlomila.
O necelou hodinu později už seděla v taxíku. Auto zastavilo v jejich ulici. Zaplatila, vystoupila a rychlým krokem zamířila k brance. V jedné ruce nesla tašku s nákupem, v druhé krabici s dortem, který měl Ondřej nejraději.
Odemkla a tiše vstoupila dovnitř.
Spatřila ho hned.
Seděl na pohovce, v ruce knihu. V krbu plápolal oheň a dům byl naplněný příjemným teplem. Když zaslechl kroky, vzhlédl – a okamžitě vyskočil.
„Lásko? Co tady děláš? Vždyť jsi říkala, že přijedeš až za dva dny!“
Za chvíli už spolu seděli v kuchyni nad hrnkem čaje. Ondřej jí vysvětlil, že Vítova snoubenka musela narychlo přijet pracovně do Olomouce, a tak ji Vít chtěl rovnou představit rodičům. Počítali s tím, že Kateřina dorazí později. On sám mezitím odjel na chatu zkontrolovat topení před zimou.
Kateřina se pousmála a přiznala, že nechtěla mladým překážet, a tak se rozhodla jet rovnou za ním – po cestě se ještě stavila v obchodě.
„Mám před sebou dva volné dny,“ dodala tiše. „Můžeme být spolu.“
V noci se k němu v posteli přitiskla a zabořila tvář do jeho ramene.
„Strašně jsi mi chyběl,“ zašeptala. „Dnes jsem se poprvé po mnoha letech opravdu bála.“
„Čeho, miláčku?“
„Napadlo mě… co kdybys tam byl ty. Ta představa mě úplně ochromila. To bych nezvládla.“
Ondřej ji něžně pohladil. „Hlouposti. Víš přece, že pro mě existuješ jen ty.“
Políbil ji na rameno a přitáhl blíž.
Víkend utekl rychleji, než čekali. V neděli večer se vraceli domů. Kateřina si znovu vybavila ten okamžik u dveří a zadívala se na Ondřeje za volantem. Usmála se. Natáhl ruku, propletl s ní prsty a lehce jí políbil konečky prstů.
„Zase na to myslíš?“ zeptal se.
„Ano. Pořád to mám před očima. Byla jsem tehdy na pokraji sil. Už žádná překvapení.“
„Všechno je v pořádku,“ odpověděl klidně. „Ber to jako zlý sen, který pominul.“
A pokud si po tolika letech dva lidé stále dokážou být oporou, chovat se k sobě s něhou a vážit si jeden druhého, pak jejich vztah stojí na pevných základech. Taková láska je opravdová – čistá a trvalá.