Petra vešla do vchodu, několikrát zadupala botami, aby setřásla sníh, a stáhla si palčák, aby si mohla setřít slzu z tváře. Potom začala pomalu stoupat po schodech.
Venku bylo třicátého prosince. Zítra bude Nový rok, ale v její peněžence, jak se říká, se prohání vítr. I když – o jaké peněžence je vlastně řeč? Peněženku ani tašku už nemá – ta stará se rozpadla v létě a na novou pořád nejsou peníze. Peníze jsou divná věc: ať děláš, co děláš, je jich vždycky málo.
A když se podíváš na usměvavé obličeje z reklamních plakátů, máš pocit, že všichni ostatní mají život jako z katalogu. Vypadají šťastně – a dokonce si mohou dovolit drahá balení parfémů, jejichž cena se rovná Petřině měsíčnímu příjmu. Kde je spravedlnost?
Zítra jsou svátky a asi by se měla radovat z nečekané zakázky na úklid. Ještě aby ne – všichni ostatní uklízeči už měli plno a na ni se usmálo štěstí. Samozřejmě souhlasila, i když kvůli tomu musela vynechat přednášku na vysoké.
A přitom je jasné, že přísná Jana jí to v zkouškovém připomene. Ta nikdy nevynechá příležitost k poznámce a zrovna její hodiny Petra nejčastěji vynechává. Vesmír jako by rozhodně nechtěl, aby měla život o trochu lehčí.
Před rokem ztratila devatenáctiletá Petra spolu se svou šestiletou sestřičkou Monikou náhle mámu – a zůstaly samy. Tátu už dlouho neměly, jak říkávala jejich zesnulá matka: „odešel za kočovnou hvězdou, jako nějakej cikán“. A teď odešla i máma – za hvězdou – a tentokrát bez šance na návrat.
Petře zbýval rok a půl do dokončení školy, Monika se chystala do první třídy. Petra se tehdy odhodlaně rozhodla, že to všechno zvládne – vždyť je plnoletá. Jenže nepočítala s tím, že vůbec nemá zkušenosti s domácností – od koupě mýdla až po opravu baterie. Že si musí den naplánovat tak, aby stihla vyzvednout sestřičku ze školky, napsat seminárku, koupit potraviny, domluvit instalatéra, umýt schody, protože v jejich staré činžákové krabici pořád platí taková pravidla…
Zkrátka, dospělý život byl komplikovanější, náročnější a plný problémů, které se zdály v dětství pod máminou ochranou úplně nepředstavitelné. Někdy se jí sice podařilo peníze rozdělit jakž takž rozumně, ale často to pokazil nějaký nečekaný výdaj, který nakonec v rozpočtu udělal díru.
Petra začala hledat brigády, ale nikdo na ni nijak zvlášť nečekal. Tedy – zaměstnat by ji chtěli, ale nejlépe na plný úvazek, nebo ještě lépe na dvanáctihodinovou šichtu ve skladu e-shopu. Jenže Petra si luxus volného času vážně nemohla dovolit – školka, škola, domácnost…
První měsíc první třídy byl doslova peklo – sestřičku přiveď na 7:45, vyzvedni v 11 a žádné družiny, žádné alternativy, kam Moniku odložit. A do toho nekonečné nákupy pracovních sešitů, příspěvky do třídního fondu. Petra si pomyslela, že za ty peníze, co padly na vybavení prvňačky, by se dala klidně uspořádat svatba. I když – co by mohla vědět o požadavcích nevěsty, když na romantiku jí stejně nezbýval žádný čas?