Právě po výdajích spojených se školou se křehký rozpočet dostal do bouře, jako by to byla loď v oceánu. Ke konci roku Petra nashromáždila dluhy za nájem a dlužila také sousedce Lucii a Michalovi – maminčinu kolegovi.
Když jí nabídli úklid bytu, bez váhání souhlasila. A ještě než peníze vůbec dostala, už je měla rozdělené. Včera přišel sirotčí důchod – část šla na nedoplatky za nájem a Lucii, část na zásobu potravin, kousek na drogerii, kapka na novoroční tabuli. A zbyde jen trochu – z toho musí vyžít do příští stipendie.
Petra otírala prach v útulném třípokojovém bytě a v duchu si povzdechla. No jo, někdo má peníze na úklidovou službu, zatímco jiný počítá každou korunu.
Monika se včera ptala, jestli jí přinese František dárek. Řekla jí, že ve škole dostali sladké balíčky. Ale sestřička namítla, že to se dává všem školákům, a ještě ke všemu stejné. Ale bude pro ni pod stromečkem i něco osobního? Petra řekla, že neví. A teď si myslí, že měla říct upřímně – nebude. Kde by se taky vzal? Ach, kdyby tak na ulici našla aspoň tisíc korun. Koupila by Monice nějakou maličkost a sobě aspoň tričko. Ale leží snad peníze na silnici?
Za dvě a půl hodiny měla byt hotový. Už předtím tu bylo čisto, všechno na svém místě. Hned bylo poznat, že tu nežijí malé děti. Až bylo divné, proč ji vůbec zavolali. Možná majitelé prostě nevědí, co s penězi. Dívka už se chystala odejít, když ji zastavila paní domu:
— Petro, děkuji vám za práci. Uklidila jste výborně. Hned teď potvrdím úklid v agentuře. Ale nemohla byste mi ještě chvilku pomoct?
— A co by bylo třeba?
— Vyzdobit pokoj. Manžel pozval kolegy na silvestra a mně zrovna teď chytly záda. Proto jsem vás sem původně zvala na úklid. Ráda bych vyzdobila obývák, ale sama to nezvládnu. A manžel přijde až pozdě. Pomůžete mi?
— Musím si vyzvednout sestřičku, ale dobře, pomohu, jestli to nebude trvat dlouho.
— Myslím, že to zvládneme rychle. Pojďte, ukážu vám, kde jsou ozdoby. Jsou nahoře, sama na ně nedosáhnu.
Za deset minut spolu Petra a paní domu rozbalovaly krabice. Šustění třpytek, lesk ozdob, všechno to bylo tak slavnostní a krásné, že dívka na chvíli zapomněla na své starosti. Ozdoby byly drahé, skleněné – ne jako u nich doma ty plastové. A řetězy v celku, ne po kouskách. Figurky byly tak krásné, že se jí ani nechtělo pouštět je z rukou. Připadaly jako umělecká díla – chtěla je jen obdivovat.
— Stromek asi stavět nebudeme… — vyrušil ji z přemítání hlas paní domu.
— Proč?
— Děti už vyrostly, rozlezly se do světa, vnoučata zatím nemáme. A pro dospělé stačí pár ozdob. Teď rozmístím figurky, a vy, Petro, zavěste řetězy.
— Podle mě je ale škoda nechávat takovou krásu v krabici. Když ji nevyužijete teď, bude tam ležet další rok.