Zavřela desky a pomalu je položila na stůl.
„Nepodepíšu.“
Petr na ni nechápavě zamrkal. „Jak to myslíš?“
„Myslím to přesně takhle. Ne. Dej mi ty papíry, večer si je v klidu projdu.“
„Vždyť na tom nic není!“ vybuchl. „Lenko, ty zase všechno zbytečně komplikuješ.“
„Nekomplikuju,“ odpověděla vyrovnaně. „Jen se bráním. Mám pocit, že se mě někdo snaží obejít.“
Petr zbledl. Složku prudce odhodil zpátky na stůl.
„Ty podezíráš úplně každého! Pořád vidíš nějaké spiknutí!“
„Už jednou jste za mnou přišli s tím, že je něco jen ‚dočasně‘,“ připomněla mu tiše. „A teď přinášíš ‚formalitu‘. Promiň, ale podobnost je až příliš nápadná.“
Popadl desky do ruky. „Tak nic. Nech to být. Zařídím si to sám.“
„Sám?“ vstala. „Jak přesně? Jsi snad jediný vlastník? Chceš něco podat beze mě?“
Odvrátil pohled. „S tebou se nedá normálně mluvit.“
„Normálně podle tebe znamená, že podepíšu bez otázek,“ řekla klidně.
Odešel do ložnice a zabouchl dveře tak, až se zachvěla sklenička na lince. Lenka zůstala stát u kuchyňského stolu a poprvé ji napadlo, že v jejich bytě už nějakou dobu vládne cizí logika. A ona netušila, kam až sahá.
Za dva dny přišel s dalším oznámením.
„Na čas se odstěhuju k Romanovi Tesařovi. Aby sis s mámou… teda… aby se to všechno uklidnilo.“
Jen přikývla.
Sbalil si tašku rychle, bez rozpaků, bez věty o tom, že si ještě promluví. Odejít mu šlo překvapivě snadno. Jako někdo, kdo ustupuje jen proto, aby mohl zaútočit z jiné strany.
Druhý den nechala vyměnit zámek.
Neplakala. Neměla kdy. Práce, porady, uzávěrky. A mezi tím návštěva advokátky. Jen pro jistotu. Protože právě ty „pro jistotu“ se jí v životě vždycky vyplatily nejvíc.
Právnička, úsečná žena s hlasem, který připomínal auditní zprávu, jí řekla bez okolků: „Byt jste nabyla před svatbou? Výborně. O to víc si hlídejte každý podpis. Žádné plné moci, žádné ‚já to vyřídím‘. Všechno pod kontrolou.“
Lenka přikývla. „Takže i doma začíná účetnictví.“
Dopis z úřadu přišel v pondělí. Obyčejná obálka, běžné razítko, formální text. Přesto měla pocit, jako by se vzduch v předsíni najednou změnil.
Roztrhla obálku. Četla. Nerozuměla. Přečetla znovu.
Oznámení o zápisu změny vlastnického práva.
Sesunula se na botník. Sundala si rukavice, pak si je zase natáhla, protože se jí třásly ruce a v rukavicích se jí zdály klidnější.
Dárce: Lenka Kovářová.
Obdarovaný: Roman Tesař.
Zírala na řádky, dokud se písmena nezačala slévat.
„To není možné,“ vydechla.
Vybavila si složku. Petrův spěch. Jeho podráždění. To, jak jí listy obracel před očima a tvrdil, že jde o hloupost.
Vytáhla telefon a vytočila jeho číslo. Dlouhé vyzvánění.
„Ano?“ ozvalo se nakonec.
„Co jsi to udělal?“ zeptala se.
Ticho. Pak jeho povzdech. „Lenko… zkus zůstat v klidu.“
„V klidu?“ zasmála se ostře. „Ty jsi převedl můj byt? Darovací smlouva? To myslíš vážně?“
„Neukradl jsem ho,“ mluvil rychle. „Je to jen… dočasné řešení. Roman to vrátí. Máma říkala, že—“
„Máma říkala,“ zopakovala. „A ty jsi poslechl.“
„Ty bys stejně nesouhlasila,“ vyhrkl. „Jsi tvrdá. Neústupná. Nechala bys nás všechny bez ničeho.“
„Nechala bych vás bez svého majetku,“ odpověděla chladně. „A to je v pořádku. Zákonné. Spravedlivé.“
„Ty to nechápeš!“ zvýšil hlas. „Roman je na dně. Potřebuje se od něčeho odrazit. A ty… jako by tě těšilo, že máš víc.“
Zavřela oči. „Ty teď obhajuješ podvod? Uvědomuješ si to vůbec?“
„Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle,“ zamumlal. „Myslel jsem, že se s tím smíříš.“
„Smířím?“ otevřela oči. „S tím, že mě obejdete?“
„Jsme rodina.“
„Rodina si nepodstrkuje smlouvy pod nos,“ řekla tiše. „Rodina mluví otevřeně.“
Hovor ukončila bez dalšího slova.
Pak se všechno rozběhlo rychle. Advokátka. Návrh na přezkum. Námitka neplatnosti. Podání na katastr. Maily. Dopisy. A hlavně hlasové zprávy, které si v posledních týdnech posílala s Annou Krejčíovou a několika dalšími lidmi.
„Tlačí na mě, abych něco podepsala.“
„Petr přinesl papíry a nutil mě jednat hned.“
„Bojím se, že něco chystá.“
Anna jí odepsala: „Uchovej všechno. Zprávy, hovory, cokoli. Tohle už není rodinná hádka, to je hra s dokumenty.“
Lenka si tu větu četla několikrát. Hra. Přišlo jí to příliš mírné slovo.
Do bytu šla bez emocí, skoro úředně. Ne jako paní domu, ale jako někdo, kdo si přišel vyzvednout, co mu patří.
Odemkla vlastním klíčem. Zámek ještě nevyměnili.
V kuchyni seděl Roman Tesař. Upravený, klidný, s hrnkem kávy před sebou. Vedle něj ležela složka s papíry.
„Aha,“ zvedl oči. „Ty jsi přišla.“
„Bydlím tady,“ odpověděla. „Tedy bydlela jsem, dokud jste se nerozhodli provozovat štědrost na můj účet.“
Opřel se pohodlně do židle. „Bez scén, prosím. Všechno je právně v pořádku.“
„Právně?“ přistoupila blíž. „Víš přesně, jak k tomu došlo.“
Pousmál se. „Petr říkal, že bys to nikdy nepodepsala. Tak bylo potřeba jiného postupu.“
A tehdy jí došlo, že před ní nesedí zoufalý muž bez prostředků. Seděl tam někdo, kdo je zvyklý získávat věci tak, že si pro ně prostě sáhne.
„Máš možnost odejít dobrovolně,“ řekla klidně. „Sbalíš si věci a zmizíš. Pak budu řešit jen Petra.“
Roman se naklonil dopředu. „Proč bych měl odcházet? List vlastnictví mluví jasně.“
„List vlastnictví získaný podvodem,“ odvětila. „To není výhra. To je důkaz.“
Změnil tón, byl téměř shovívavý. „Lenko, jsi zvyklá mít všechno pod kontrolou. Ale kontrola je iluze. Chlapi taky chtějí něco vlastního. Petr tady bydlel, investoval, snášel tvoji povahu…“
Krátce se zasmála. „Investoval? Občas koupil nákup a zaplatil internet, když jsem nestíhala. To není investice.“
Roman přivřel oči. „Právě tímhle ho shazuješ. A proto se rozhodl jednat. S tebou se nedá po lidsku domluvit.“