Ludmilu na vsi odsoudili ten samý den, co jí začalo být těhotenství vidět pod svetrem. Ve dvaačtyřiceti! Vdova! No fuj, taková ostuda! Jejího mužského, Petra, už před deseti lety pohřbili na hřbitově, a ona – vida ji – přitáhla to v záňadří.
– Od koho to je? – syčely ženský u studny.
– Kdo ví, ta coura jedna! – přizvukovaly ostatní. – Tichá, skromná… a kam se to dostala!
– Děvčata jsou na vdávání, a jejich matka se courá po dědině! Hanba!
Ludmila se na nikoho nedívala. Šla z pošty – těžkou brašnu měla na rameni –, oči sklopené k zemi. Jen rty stáhla. Kdyby tušila, jak se to všechno otočí, možná by do toho nešla. Jenže jak by se do toho nepustila, když vlastní krev den co den ronila slzy?
A celé to nezačalo Ludmilou, ale její dcerou Barborou.
Barbora – to nebyla holka, to byl obrázek. Vypadala přesně jako její zesnulý otec Petr. I on býval krasavec, první frajer na vesnici. Světlovlasý, modrooký. A Barbora přesně po něm. Celá vesnice po ní pokukovala. Zato ta mladší, Lenka – ta celá po Ludmile. Černovlasá, oči tmavé, vážná, nenápadná.
Ludmila v obou svých děvčatech měla zalíbení. Milovala je obě, sama je vychovávala, dřela do úmoru. Dvě práce: přes den pošťačka, večer myla na farmě. Všechno pro ně, pro svou krev.
– Vy se musíte učit, děvčata! – říkávala jim. – Nechci, abyste jako já celý život strávily v špíně s těžkou brašnou na zádech. Do města musíte! Mezi lidi!
Barbora do města opravdu odjela. Lehce, jako když ptáče vyletí z hnízda. Vzali ji na obchodní fakultu. A hned si jí tam všimli. Posílala fotky: jednou z restaurace, jindy v módních šatech. A objevila se i známost. Ne jen tak ledajaká – syn nějakého ředitele. „Mami, slíbil mi kožich!“ – psala.
Ludmila se radovala. Zato Lenka jen mračila. Po škole zůstala na vesnici, šla dělat sanitářku do nemocnice. Chtěla studovat na zdravotní sestru, ale peníze nestačily. Celý matčin vdovský důchod a Ludmilina výplata šly na Barboru, na její „městský život“.
***
A toho léta přijela Barbora. Ne jako obvykle – hlučná, parádivá, s dárky. Ale tichá, jakási bezbarvá. Dva dny nevycházela z pokoje, a třetí den k ní Ludmila vešla – a ona v polštář pláče.
– Mami… mami… jsem v háji…
A pověděla jí to. Ten její „zlatý“ ženich se s ní vyspal a pak ji nechal. A ona – ve čtvrtém měsíci.
– Na potrat už je pozdě, mami! – naříkala Barbora. – Co mám dělat? On mě nechce ani znát! Řekl, že jestli to porodím, nedá mi ani halíř! A z fakulty mě vyhodí! Můj život… je v troskách!
Ludmila seděla jako přiškrcená hromem.
– Ty… ty ses, holka… vůbec nehlídala?