– Jakýpak rozdíl! – vykřikla Barbora. – Co teď?! Do děcáku s ním? Nebo ho hodit do zelí?!
Ludmile se sevřelo srdce. Jak to – do dětského domova? Vnuka?
Tu noc Ludmila nespala. Pocházela po chalupě jako stín. Nad ránem si sedla na postel k Barboře.
– Nic se neděje, – řekla rozhodně. – Zvládneme to.
– Mami! Ale jak?! – Barbora vyskočila. – Všichni se to dozví! Hanba!
– Nikdo nic nezjistí, – utla Ludmila. – Řekneme… že je můj.
Barboře se tomu nechtělo věřit.
– Tvůj? Mami, ty ses zbláznila? Vždyť ti je dvaačtyřicet!
– Můj, – zopakovala Ludmila. – Odjedu k tetě do okresu, že prý jí pomáhat. Tam… tam zůstanu. A ty se vrať zpátky do města. Studuj.
Lenka, která spala za tenkou příčkou, slyšela všechno. Ležela, kousala polštář a slzy jí tekly proudem po tvářích. Bylo jí líto mámy. A hnusila se jí sestra.
*
Za měsíc Ludmila odjela. Vesnice pomluvila a zapomněla. A za půl roku se vrátila. Nebyla sama. Přivezla modrou obálku.
– Tady, Lenko, – řekla své pobledlé dceři, – seznam se. Tvůj bratr… Michal.
Vesnice zalapala po dechu. Tak tohle že je ta „tichá“ Ludmila? A vdova k tomu!
– Od koho? – zasyčely zase ženy. – Že by předseda?
– Ale kdepak, ten je moc starej. Bude to od agronoma! Ten je pěknej chlap, svobodnej!
Ludmila mlčela, snášela všechny řeči. Začal život – k nezávidění. Michal byl neklidný, uřvaný. Ludmila padala únavou na nos. Taška pošťačky, práce na statku, a teď ještě bezesné noci. Lenka pomáhala, jak mohla. Měla potichu plenky, potichu kolébala „bratra“. Ale uvnitř to v ní všechno bublalo.
Barbora psala z města. „Maminko, jak se máte? Strašně se mi stýská! Peníze zatím nemám, sotva vyjdu. Ale brzy vám pošlu!“
Peníze dorazily za rok. Sto korun. A džíny pro Lenku, které jí byly o dvě čísla malé.
Ludmila se otáčela, jak to jen šlo. Lenka byla pořád po jejím boku. Její, Lenkův život, se taky skutálel ze svahu. Kluci se po ní dívali, ale pak ji nechávali být. Kdo by chtěl nevěstu s takovým „věnem“? Matka – děvka, „bratr“ – levoboček…
– Mami, – řekla jednou Lenka, když jí bylo už pětadvacet, – možná bychom to měli říct?
– Prosím tě, holčičko! – vyděsila se Ludmila. – Nesmíme! Zničily bychom Barboře život! On… je vdaná. Má dobrého muže.
Barbora se opravdu „usadila“. Dostudovala vysokou školu, provdala se za nějakého podnikatele. Odstěhovala se do Prahy. Posílala fotky: tady je v Egyptě, tady zase v Turecku. Na fotkách – městská fiflena. O „bratra“ se neptala. Ludmila jí sama psala: „Michal šel do první třídy. Nosí samé jedničky.“
Barbora na oplátku posílala drahou, ale na vesnici naprosto zbytečnou hračku.
*
A tak plynula léta.