Michalovi bylo osmnáct.
Vyrostl – radost pohledět. Vysoký, modrooký, jako… jako Barbora. Veselý, pracovitý. Na matce, tedy Ludmile, byl závislý. A na sestře Lence – také. Lenka si na všechno za tu dobu zvykla. Pracovala jako vrchní sestra v okresní nemocnici. „Stará panna,“ šeptali za zády. I ona se své naděje vzdala. Celý její život byl pro Ludmilu a pro Michala.
Michal dokončil školu s vyznamenáním.
– Mami! Pojedu do Prahy! Hlásit se do ČVUT! – oznámil.
Ludmile se sevřelo srdce. Do Prahy… Vždyť tam je Barbora.
– Možná bys mohl zkusit náš krajský? – navrhla nesměle.
– Ale no tak, mami! Já se musím prosadit! – smál se Michal. – Ještě vám s Lenkou ukážu! Budete bydlet v zámku!
A v den, kdy Michal složil poslední zkoušku, u jejich branky zastavilo lesklé černé zahraniční auto.
Z auta vystoupila… Barbora.
Ludmila zalapala po dechu. Lenka, která vyšla na zápraží, zůstala stát s ručníkem v ruce.
Barboře bylo téměř čtyřicet, ale vypadala jako z titulní stránky časopisu. Štíhlá, v drahém kostýmu, celá ve zlatě.
– Mami! Leničko! Ahoj! – zazpívala, líbajíc zaskočenou Ludmilu na tvář. – A kde je…
Spatřila Michala. Stál, utíraje si ruce hadrem – něco kutil ve stodole.
Barbora zmlkla. Dívala se na něj bez hnutí. A pak se jí oči zalily slzami.
– Michale… – zašeptala.
– Dobrý den, – pozdravil zdvořile Michal. – Vy jste… Barbora? Sestra?
– Sestra… – zopakovala po něm Barbora jako ozvěna. – Mami, musíme si promluvit.
Sedli si v chalupě. Barbora vytáhla z kabelky tenké cigarety.
– Mami… Já mám všechno. Dům, peníze, manžela… Ale děti – žádné.
Rozplakala se, drahá řasenka jí stékala po tváři.
– My… my jsme zkusili všechno. Umělé oplodnění… lékaře… Marně. Manžel se zlobí. A já… já už nemůžu dál.
– Proč jsi přijela, Barboro? – zeptala se tiše Lenka.
Barbora zvedla uplakané oči.
– Já… pro syna.
Ludmila vyskočila.
– Zbláznila ses?! Jakého syna?!
– Mami, nekřič na mě! – zvýšila hlas i Barbora. – Je můj! Můj! Já ho porodila! Já mu… já mu dám život! Mám kontakty! Dostane se na jakoukoli vysokou školu! Koupíme mu byt v Praze! Manžel… manžel souhlasí! Všechno jsem mu řekla!
– Řekla jsi? – vydechla Ludmila. – A o nás jsi mu řekla? O tom, jak mě tady lidé potupovali? O tom, jak Lenka…
– Co Lenka! – mávla rukou Barbora. – Seděla na vesnici, a tam taky zůstane! Ale Michal – ten má šanci! Mami, dej mi ho! Zachránilas mi život, díky ti za to! Teď mi vrať syna!