– Není to žádná věc, aby se vracela! – vykřikla Ludmila. – Je můj! Já kvůli němu nespala noci, vychovala jsem ho! Já ho…
V tom vešel Michal do světnice. Slyšel úplně všechno. Stál ve dveřích – bledý jako stěna.
– Mami? Lenko? O čem… o čem to mluví? Jaký… syn?
Barbora k němu přiběhla.
– Michale! Synáčku! Já jsem tvoje maminka! Chápeš? Vlastní!
Michal se na ni díval, jako by viděl ducha. Pak se otočil k Ludmile.
– Mami… je to pravda?
Ludmila si zakryla obličej dlaněmi a rozvzlykala se.
A tehdy vybuchla Lenka.
Ta tichá, mlčenlivá Lenka přistoupila k Barboře a vlepila jí takovou facku, že ta odletěla ke zdi.
– Mrcho! – zakřičela Lenka, a v tom výkřiku bylo všechno – osmnáct let ponížení, zničený život, bolest za mámu. – Máma?! Ty že jsi mu máma?! Vždyť jsi ho odhodila jako psa! Vědělas, že kvůli tobě nemohla máma do vesnice ani vkročit, lidi na ni ukazovali prstem?! Vědělas, že já… já kvůli tvému „hříchu“ zůstala sama?! Bez chlapa, bez dětí! A ty… ses vrátila?! Vzít si ho zpátky?!
– Lenko, prosím! – šeptala Ludmila.
– Musím, mami! Už bylo dost! Dost jsme si vytrpěly! – otočila se k Michalovi. – Ano! Tohle je tvoje máma! Ta, co tě hodila na krk mojí mámě, aby mohla „něco vyřizovat“ v Praze! A tohle, – ukázala na Ludmilu, – to je tvoje babička! Co kvůli vám oběma obětovala svůj život!
Michal mlčel. Dlouho. Pak pomalu přistoupil k plačící Ludmile. Poklekl před ní a objal ji.
– Mami… – zašeptal. – Maminko.
Zvedl hlavu. Podíval se na Barboru, která se držela za tvář a pomalu sklouzávala po zdi.
– V Praze nemám žádnou matku, – řekl tiše, ale rozhodně. – Mám jen jednu mámu. Tady. A sestru.
Postavil se. Vzal Lenku za ruku.
– A vy… tetičko… odjeďte.
– Michale! Synku! – zakvílela Barbora. – Já ti všechno dám!
– Já mám všechno, – odsekl Michal. – Mám mámu. A sestru. A vy – nemáte nic.
*
Barbora odjela ještě téhož večera. Její manžel, který sledoval celou scénu z auta, ani nevystoupil. Říká se, že ji za rok stejně opustil. Našel si jinou, která mu dala dítě. A Barbora zůstala sama, jen se svými penězi a svojí „krásou“.
Michal do Prahy neodjel. Nastoupil na fakultu ve městě, na strojního inženýra.
– Mami, tady jsem potřeba. Musíme postavit nový dům.
A Lenka… Co Lenka? Ten večer, jako by z ní spadl břemen jak víno. Ožila. Najednou rozkvetla, ve svých osmatřiceti. Dokonce i ten agronom, o kterém si ženské po vesnici špitaly, po ní začal pokukovat. Pohledný muž, vdovec.
Ludmila na ně hleděla a plakala. Tentokrát ale štěstím. To ano, byl to hřích. Ale srdce matky… to odpustí i horší věci.
—
Autorka: Jitka