Tereza si tehdy jen překvapeně povzdechla. „Mě?“
„A koho jiného?“ opáčila Alena Šimonová bez zaváhání. „Jsi nejzkušenější člověk, kterého tu máme. Znáš provoz od sklepa po půdu. A hlavně víš, proč to celé děláme.“
Ta věta v ní zůstala ještě dlouho poté, co se večer vrátila domů. Seděla u kuchyňského stolu, lokty opřené o desku, a pozorovala, jak po skle stékají pramínky studeného říjnového deště. Nová pozice znamenala dvojnásobný plat. Jenže o peníze tentokrát nešlo. Šlo o něco jiného – o vědomí, že někdo, kdo rozumí oboru, ji označil za nejlepší. Ne jako manžel, ne jako kamarádka ze soucitu, ale jako nadřízená. To slovo v ní rezonovalo tak silně, že měla chuť se vrátit a zeptat se znovu, jestli slyšela správně.
Nabídku přijala.
—
Práce ji pohltila téměř okamžitě. Kalendář se zaplnil poradami, rozpočty, jednáními s dodavateli i výběrem techniky. Tereza jezdila do Prahy na odborné semináře, debatovala s kolegy z jiných měst, seděla proti úředníkům a obhajovala každou korunu z přiděleného grantu.
S překvapením zjistila, že umí stát pevně za svým. Dokáže argumentovat, nenechá se odbýt a přesvědčí i ty, kteří přišli jen hledat chyby. Dřív k tomu neměla prostor. Milan Pavlíček nesnášel odpor a ona si zvykla ustupovat, aby byl doma klid.
Jan Tkadlec ji teď pozoroval jinak. Všimla si toho ráno, když si chystala podklady do práce, i večer, když u notebooku vyřizovala poslední e-maily.
„Mami, ty jsi nějaká jiná,“ poznamenal jednou.
„Jiná jak?“ pousmála se.
„Nevím. Prostě… víc si věříš.“
„To je tím, že stárnu,“ zkusila odlehčit.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Spíš jako bys konečně byla sama sebou.“
—
Těsně před Vánocemi zůstala v knihovně déle, než plánovala. Převzít nové vybavení se ukázalo složitější, než čekala. Police dorazily v jiném odstínu, než objednala, křesla postrádala opěrky a při stěhování někdo poškrábal čerstvě položené parkety. Sepisovala protokoly, telefonovala dodavateli a odmítala podepsat převzetí bez výhrad.
Když konečně vyšla ven, bylo už po osmé. Mrzlo, sníh tiše křupal pod nohama a lampy házely do tmy měkké žluté světlo. Stála na schodech a zapínala kabát, když u obrubníku zastavilo tmavé auto vyšší třídy. Okénko sjelo dolů.
„Terezo Moudrýová?“
Chvíli váhala. Muž za volantem byl kolem padesátky, prošedivělé vlasy, elegantní kabát. Obličej jí byl povědomý, ale nemohla si ho hned zařadit.
„Ano?“
„David Mlynář. Potkali jsme se na říjnové konferenci v Praze. Měla jste tam přednášku o digitalizaci fondů.“
Vzpomněla si. Vysoký zástupce nadace, který po jejím vystoupení kladl zvídavé otázky a zajímal se o detaily projektu. „Samozřejmě. Co vás přivádí k nám?“
„Kontrola čerpání grantů,“ usmál se. „Respektive už mám hotovo. A musím říct, že vaše knihovna je příjemná výjimka. Tady se s penězi zachází rozumně.“
„To ráda slyším.“
„Nechcete svézt? Je zima.“
Instinkt jí velel odmítnout. Milan neměl rád, když ji někdo cizí vozil. Jenže Milan už nebyl součástí jejích rozhodnutí. A mráz sílil.
„Dobře. Děkuji.“
V autě bylo příjemné teplo a slabě voněla káva. Chvíli jeli mlčky, pak David promluvil: „Už v Praze jsem si říkal, že takové nadšení se dnes často nevidí.“
„Jen dělám svou práci,“ namítla.
„Knihy má rád kdekdo,“ odpověděl klidně. „Vy ale myslíte i na lidi, kteří je čtou. To je rozdíl.“
Podívala se na něj. Soustředil se na řízení, ale v koutcích úst mu hrál lehký úsměv.
U domu jí podal vizitku. „Kdybyste cokoli potřebovala, ozvěte se.“
Doma si uvařila čaj a dlouho přejížděla prsty po pevném kartonu s vyraženým jménem: David Mlynář, ředitel Nadace pro rozvoj kulturních iniciativ.
Ředitel.
—
Silvestra strávila s Janem. On krájel zeleninu na salát, ona dopekla dort. Tradičně pustili televizi s novoročním programem; Jan předstíral nezájem, ale smál se na stejných místech jako ona.
O půlnoci zazvonil telefon. Milan přál šťastný nový rok a ptal se na syna. Mluvil lehce, až provinile vesele.
„Jan se se mnou nechce vídat. Promluv s ním,“ naléhal.
„Je dost velký na to, aby se rozhodl sám,“ odpověděla vyrovnaně.
„Ale ty jsi jeho máma.“
„A ty jsi jeho otec,“ přerušila ho klidně. „Nebudu už mezi vámi dělat prostředníka. To sis vybral sám.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Ty ses změnila,“ poznamenal nakonec.
„Možná. Spíš jsem přestala být pohodlná.“
Rozloučil se rozpačitě. Když položila telefon, Jan na ni obdivně pohlédl. „Mami, to bylo dobrý.“
Usmála se. „Jen už nechci žít tak, aby byli všichni spokojení kromě mě.“
—
V lednu se projekt rozběhl naplno. Tereza trávila dny ve skladu, mezi regály i na cestách. Domů chodila pozdě, ale Jan všechno zvládal – ohřál si večeři, připravil se do školy, dokonce zapnul pračku.
Jednou večer našla na stole lístek: „Mami, zvládneš to. Jsi nejlepší. Jan.“
Přitiskla papírek k hrudi a chvíli jen stála uprostřed kuchyně. V tichu už nebyla beznaděj, jen únava – lehká, skoro čistá, jako po dlouhé procházce, kdy bolí nohy, ale mysl je klidná.