„Nechtěl jsem ti přidělávat starosti,“ pokračoval tiše. „Jen mám obavy o to, co nás čeká.“
Tereza si od něj vzala kytici a lehce ho políbila na tvář.
„Taky nad tím přemýšlím,“ odpověděla klidně. „Ale s propojováním peněz bych ještě počkala. Aspoň zatím.“
Přikývl, jako by s ní souhlasil, přesto jí v jeho pohledu na okamžik problesklo cosi nečitelného, co ji znepokojilo.
Následující dny se zdálo, že téma financí zmizelo ze vzduchu. Jakub byl pozornější než kdy dřív – chystal večeře, navrhoval destinace na společnou dovolenou, mezi řečí zmiňoval svatbu a budoucnost. Všechno působilo téměř idylicky.
Jednoho večera, když byla Tereza ve sprše, zaslechla z pokoje jeho tlumený hlas. Mluvil potichu, ale tón měl napjatý.
„…jo, chápu. Brzy se to vyřeší. Po svatbě to bude jednodušší. Vydělává slušně, má jistou práci…“
Tereza pod proudem vody strnula. Srdce jí začalo bušit.
„…ne, zatím nic netuší. Neřekl jsem jí to. Až budeme manželé, budeme mít všechno společné. Dluhy splatíme.“
Rychle zastavila vodu a zůstala stát v tichu koupelny. Snažila se zachytit další slova, ale jeho hlas zeslábl.
Když vyšla ven, seděl už u notebooku a tvářil se soustředěně.
„S kým jsi mluvil?“ zeptala se co nejvyrovnaněji.
„S kamarádem z práce,“ odpověděl bez toho, aby zvedl oči od obrazovky.
Přikývla, ale v hrudi se jí stáhl nepříjemný uzel. Dluhy. O žádných se nikdy nezmínil.
Druhý den odešel brzy ráno a počítač nechal na stole. Tereza mu do soukromí nikdy nezasahovala. Věřila mu. Tentokrát však otevřela víko. Heslo znala – datum jejich prvního rande.
Na ploše bylo několik složek. Otevřela prohlížeč a podívala se do historie vyhledávání.
„Jak utajit dluhy před svatbou.“
„Společný rozpočet v manželství.“
„Finanční otevřenost ve vztahu.“
Ztuhla. Pak si všimla uložené stránky banky. Po přihlášení se zobrazil účet kreditní karty vedený na Jakubovo jméno. Dlužná částka: téměř milion korun.
Zůstala sedět a dívala se na čísla, jako by nedokázala pochopit jejich význam. Tak o tohle šlo. Nešlo o žádnou transparentnost. Počítal s tím, že jeho závazky zmizí v jejich společném jmění.
Notebook zavřela a odešla do kuchyně. Ruce se jí třásly.
Když se večer vrátil, čekala na něj už rozhodnutá.
„Musíme si promluvit,“ oslovila ho hned ve dveřích.
Usmál se, ale výraz mu z tváře zmizel, jakmile si všiml jejího pohledu.
„Co se děje?“
„Viděla jsem tvůj účet. Ten dluh. A slyšela jsem i ten telefonát.“
Zbledl.
„Terezo, chtěl jsem ti to říct…“
„Kdy? Až po svatbě? Až budou všechny peníze naše?“
Neodpověděl.
„Chtěl sis mě vzít kvůli mně, nebo kvůli tomu, že vydělávám víc?“ zeptala se tiše.
„To není pravda!“ udělal krok k ní. „Miluju tě. Jen jsem se dostal do problémů. Ty dluhy vznikly dávno před námi. Myslel jsem, že je zvládnu splatit sám. Nezvládl jsem to. A pak jsem si říkal, že spolu to dokážeme…“
„Spolu znamená upřímně,“ přerušila ho. „Ne že jeden tají a druhý platí.“
Sundala si z prstu prsten a položila ho na komodu.
„Nevezmu si tě, Jakube.“
Zíral střídavě na prsten a na ni.
„Prosím, vyslechni mě. Dám všechno do pořádku.“
„Je pozdě.“
Otevřela dveře. „Odejdi.“
Chvíli tam ještě stál, pak prsten sebral a bez dalšího slova vyšel ven.
Tereza se opřela zády o zavřené dveře. Místo zoufalství pocítila zvláštní lehkost. Nevěděla, co přijde dál, ale byla si jistá jedním – raději zůstane sama než v manželství postaveném na lži.
Uplynul týden. Byt byl nezvykle tichý. Dřív jí klid po práci vyhovoval, teď v něm slyšela prázdnotu. Večer sedávala na gauči s hrnkem čaje, který mezitím vystydl, a vracela se v myšlenkách k jejich rozhovorům. Přemýšlela, jestli si měla všimnout varovných signálů, nebo zda jen nechtěla vidět to, co bylo zřejmé.
Jakub jí psal každý den. Nejprve krátké zprávy plné lítosti. Potom volal. Hovory nepřijímala. Třetí den se objevil před domem s kyticí a krabičkou jejích oblíbených pralinek.
Z okna ho zahlédla pod lampou. Přešlapoval a vypadal ztraceně. Srdce se jí sevřelo, přesto sešla dolů jen ke vstupním dveřím.
„Díky, že jsi přišla,“ řekl chraplavě a podával jí květiny.
Nevzala si je.
„Teď na to nemám sílu. Potřebuju odstup.“
„Rozumím,“ sklopil zrak. „Ale dovol mi to vysvětlit. Bez výmluv.“
Chvíli ho mlčky pozorovala. Pod očima měl tmavé kruhy. Dřív by ho objala. Teď jen přikývla.
„Dobře. Ale ne tady. V kavárně naproti. A jen si promluvíme.“
Seděli u okna. Objednal kávu pro oba, aniž by se jí zeptal. Spustil hned, jak obsluha odešla.
„Začalo to před třemi lety,“ řekl a propletl prsty. „Vzál jsem si půjčku na auto. Pak další na vybavení bytu, který jsem si pronajímal. Měl jsem slušný plat, prémie. Věřil jsem, že to zvládnu. Jenže oddělení zrušili a příjem šel dolů. Abych splatil staré závazky, bral jsem nové. Byla to hloupost, vím. Tehdy jsem si ale namlouval, že je to jen dočasné řešení…“