— Mám pro tebe dvě zprávy, — začal Radim Mlynář s tajemným úsměvem. — Jedna je skvělá a ta druhá… řekněme, že taky dobrá, jen má drobný háček. Kterou chceš slyšet dřív?
— Začni tou lepší, — odpověděla Anna Kovářová klidně a upřeně se na něj podívala.
— Zítra přijede moje mamka! — oznámil nadšeně. — Už mi vážně chyběla. Víš vůbec, jak dlouho jsme se neviděli?
— Tři týdny, — reagovala bez váhání Anna.
— Ale prosím tě, jaké tři! Skoro měsíc, možná i víc!
— A jak dlouho se zdrží? — zeptala se opatrně.
— Tentokrát už zůstane.
— Zůstane? Co tím myslíš? — znejistěla. — Proč by měla?
— Jak to myslíš, proč?
— Proč se k nám stěhuje?
— Aby nám pomohla, přece, — pronesl Radim přesvědčeně. — Není to snad jasné?
Anna se lehce pousmála. — Pomáhat? A s čím konkrétně? My to sami nezvládáme?
— Zvládáme. Ale s mámou to bude jednodušší.
— Opravdu? A v čem přesně nám má ulehčit život?
— Už se zase čílíš, Anno, — povzdechl si. — A to zbytečně. Kdybys věděla, co je pro nás ochotná obětovat, mluvila bys jinak.
— Tak povídej. Co tak zásadního udělala?
Radim zavrtěl hlavou. — Ten tón si nech od cesty. Prodala svůj byt. A všechny peníze nám chce dát, abychom mohli konečně splatit hypotéku.
Anna na okamžik oněměla. Představa, že by hypotéka zmizela ze dne na den, byla lákavá. Tolik let by jinak ještě spláceli ten malý byt… Takhle by se jim konečně ulevilo.
— A ta druhá zpráva? — zeptala se tiše, protože už tušila, kam tím Radim míří.
Radim si odkašlal. — Máma nepřijede sama. Přiveze s sebou i mého staršího bratra, Tomáše Malíře.
— Aha…
— Víš, Tomáš se nedávno rozvedl a vrátil se k mámě. Když teď prodala byt kvůli nám, tak on…
— …se nastěhuje k nám, — doplnila ho Anna bez emocí.
— Jen přechodně! — zdůraznil rychle Radim. — Než si něco zařídí.
— Myslíš práci?
Radim mávl rukou, jako by zaháněl nepříjemnou myšlenku. — Tomáš a zaměstnání? To k sobě nikdy moc nepatřilo. Za celý život se pořádně nikde neuchytil.
— Tak co si tedy chce zařizovat?
— Najde si nějakou ženu v Brně, — odpověděl klidně. — Ožení se a odstěhuje se k ní. Do té doby zůstane u nás. Byt je dost velký. Rozmyslel jsem to: máma s Tomášem budou v jednom pokoji, my dva v druhém. Férové řešení.
Anna nad tím slovem lehce pozvedla obočí. — Opravdu férové?
— Samozřejmě. Tvoji rodiče nám tehdy pomohli s polovinou bytu. Teď přispějí i ti moji. Není to spravedlivé? Souhlasíš?
Po krátké pauze přikývla. — Souhlasím.
Radim si ji chvíli mlčky prohlížel. „Stejně na tobě něco vidím… Jsi napjatá. Nebo se mi to zdá? Nad čím přemýšlíš?“
Anna si promnula dlaně. „Řeším, jak přivítat tvoje příbuzné. Musím připravit večeři, nachystat pokoj… je toho hodně.“
„Naše příbuzné,“ opravil ji klidně Radim. „Odteď jsou i tvoji. A je dobře, že to bereš zodpovědně. Mělo by to mít úroveň. Ale to ty víš sama. Přijedou zítra večer, vyzvednu je po práci rovnou na nádraží. Doufám, že všechno stihneš.“
„Těžko říct,“ odpověděla zamyšleně.
„Musíš to zvládnout, lásko,“ usmál se. „A málem bych zapomněl — máma poslala peníze a prosila, ať koupíme větší lednici.“
Anna překvapeně zvedla hlavu. „Proč další?“
„Budeme tu čtyři. Jedna nestačí. Už jsem ji objednal, zítra ji přivezou. Řekni stěhovákům, ať ji dají do obýváku, ne do kuchyně.“
„Do obýváku? A to proč?“
„Máma si nepřeje, aby ses dotýkala jejích potravin.“
„Aha… A proč právě tam?“
„Protože je tam víc místa. Rozhodl jsem, že máma s Tomášem budou bydlet v obýváku.“
„Z jakého důvodu?“
„Jsou přece hosté. Je to moje rodina. Navíc nám pomůžou doplatit byt — sami to nabídli. Nikdo je nenutil. My dva si vystačíme s ložnicí.“
Radim přece jen cítil, že v místnosti zůstalo napětí, které se mu nedařilo úplně zahnat.
Radim Mlynář však nedokázal potlačit neklid. V duchu si kladl otázky, jestli Anna Kovářová stihla všechno nachystat. Bylo potřeba uvařit večeři, vyklidit pokoj, uvolnit místo v lednici… Připadal si napjatý zbytečně — jak se brzy ukázalo.
Anna měla hotovo s předstihem. Hodinu před jejich příjezdem bylo vše připravené. Přesto jí Radim ještě zavolal.
„Už jedeme s mámou a Tomášem Malířem. Jak to vypadá doma? Je uklizeno? Večeře hotová? Místo v lednici?“ chrlil otázky.
„Nemusíš mít obavy. Všechno je zařízené,“ odpověděla klidně.
Když Radim otevřel dveře bytu a vstoupil dovnitř spolu s matkou a bratrem, zarazilo je ticho i prázdnota. Z bývalého obývacího pokoje zmizel veškerý nábytek. Uprostřed stála jen mohutná lednice. Na jejích dveřích ležel přeložený list papíru.
Radim ho vzal do ruky a začal číst nahlas:
„Odešla jsem. O rozvod požádám sama. Až bude po všem, byt prodáme a peníze si rozdělíme napůl: jedna polovina připadne mně, druhou si mezi sebe rozdělíte vy tři. Nábytek i spotřebiče jsem odvezla, pořídila jsem je ještě před svatbou. Za závěsy, lustr a ložní prádlo ti po prodeji bytu vrátím polovinu ceny. Tvoje věci jsem zabalila do tašek — najdeš je v bývalé ložnici.“
Ruka s dopisem mu pomalu klesla podél těla. Beze slova pohlédl na matku a Tomáše.
„Mám hlad,“ utrousil Tomáš a otevřel novou lednici.
Uvnitř však nebylo vůbec nic.