Zuzana šla ke stanici lehce potácejíc se bolestí, aniž by vnímala, co má před sebou. V hlavě jí vířila jen jediná myšlenka – hlavně to vydržet, jen dojít, jen ať už to konečně skončí! Zvedal se jí žaludek, zvracení bylo na spadnutí a nesnesitelně ji bolela hlava, jako by do chudinky ženy tloukly tisíce kladívek – do spánků, do čela i do týla. Myšlenka, že by si mohla zavolat taxi, jen krátce prolétla a hned se ztratila někde mezi bolestí a posledními zbytky sil.
Letmý pohled na hodinky Zuzanu uklidnil – autobus ještě stíhá, a tak zpomalila krok. K čemu spěchat, když má ještě dost času?
Kašlajíc na veškeré společenské normy si sedla na lavičku uvnitř zastávky a unaveně se opřela hlavou o kovovou stěnu. Zavřela oči, aby ji tolik nebralo na zvracení, a počítala vteřiny do příjezdu autobusu. V tom svém bezduchém čekání si hned neuvědomila, že ten až bolestně známý hlas mluví právě na ni.
„No teda! Koho to tu máme! Zuzana vlastním tělem! A co tobě tak slavnostní vzhled, Zuzano? Vypadá to spíš na víkend po tahu než na běžný pracovní den. Co, víkend se vydařil, že jo, mamčo? Ale nezapomeň, přehnané pitky nikdy k ničemu dobrému nevedly. Alkoholismus u žen je nevyléčitelný – a vůbec, ožralá matka je jen neštěstí pro rodinu.“
Bejvalej manžel, kruci! Už jen tohle setkání jí chybělo ke konečnému štěstí!
Zuzana na něj stěží pohlédla a znovu zavřela oči.
„No to ses teda dala dohromady, Zuzano! A přitom ses vždycky tvářila, jak jsi vzorná. Že nepiješ, že to nesneseš ani čichem, a podobně. A ono se hezky popíjí za rohem, co, Zuzano? Cha cha cha.“
Bejvalý manžel se na Zuzanu podíval tak, jako by před ním nestála žena, ale hmyz – odporný, hnusný, že se na něj ani nedá dívat.
Lidé na zastávce už po tom podivném párečku pokukovali skrz prsty. Kdo by se divil! Muž na první pohled vypadal celkem slušně, i když trochu ošuntěle, ale žena… ta opravdu budila nepříjemný dojem. Oblečení sice čisté a úhledné, ale ona sama byla velmi zanedbaná – celá oteklá, jako by vážně už několik dnů pila.
Zhaslý, prázdný pohled, nateklé oči, opuchlý obličej, popraskané rty plné strupů, vlasy nemyté, svázané do směšného, ledabylého ocasu, třesoucí se ruce – a bledá jako stěna, jakoby každou chvíli měla omdlít.
„Co mlčíš, Zuzano? Ani slovo se mnou neprohodíš? No tak, neber si to tak, jsme lidi, stane se… A co dcera? Přišly ti alimenty? Večer se stavím na chvilku, přinesu pár korun, ať jí můžeš něco koupit.“
Zuzana si dokonce úlevně vydechla, když přijel autobus. Stále se motajíc nějak vlezla do vozidla a sedla si na volné místo. Už jen kousek a její utrpení skončí.
Zub, jen aby ho čert vzal. Proč to vždycky přijde tak nevhod?
Ačkoli – jak nevhod? Varování přišlo už dávno, když ten zub začal pobolívat a citlivě reagovat na studené či horké.