Zuzana se mračila, tlumila bolest prášky a chodila do práce. Nebyla v pozici, kdy by si mohla dovolit brát si volno. Peníze jí zoufale chyběly.
A pak to bylo čím dál horší. Zub bolel stále víc, Zuzana brala prášky čím dál častěji – bolest sice občas polevila, ale pak se vždycky vrátila, jako by jí ten zub mstil dvojnásobnou dávkou bolesti: „Tady to máš, ty hloupá ženská, jen si to užij.“
Pak se zub uklidnil, přestal Zuzaně vyčítat její nečinnost, a ona si oddechla – ale předčasně. Zrádný obyvatel ústní dutiny se vzbouřil tak, že se Zuzana konečně rozhoupala a vzala si nejbližší volný termín k zubaři. Sice se opravdu chystala jít do ordinace, ale podle klasického scénáře se právě v den návštěvy zub zase utišil, uklidnil a tvářil se, jako by vůbec neexistoval. Zuzana byla až překvapená – zpočátku nevěřila vlastním pocitům a dokonce si zub opatrně nahmatala jazykem, jestli tam vůbec ještě je.
Zub tam byl, cítil se skvěle, nebolel, necukal a vůbec nedával o sobě vědět. Zuzana pokrčila rameny – „Tak si dělej co chceš, když nebolíš, jenom dobře.“ K lékaři samozřejmě nešla. Celý týden si Zuzana užívala klid – bolest byla pryč, bez potíží pila i vroucí kávu, i ledovou vodu. Zub mlčel a tvářil se, že je mu vše jedno.
Když žena naprosto vypustila ostražitost, zub jí náhle připomněl svou existenci: „Tady jsem! Živý – ale pěkně nemocný. Potřebuju tvoji péči a pozornost. Ošetři mě, Zuzano.“ Zuzana by ho i ráda nechala ošetřit, ale byl pátek večer, víkend na krku.
Žena na ambulanci se na Zuzanu podívala velmi nelibě, zakroutila obličejem a kousavě podotkla, že s těmi zubaly je to vážně zvláštní – sotva lékaři odcházejí domů, hned se nahrnete s bolavými pusami. „A přes den jsi být nemohla, když ordinace normálně běží?“
Zuzana přes zaťaté zuby zamumlala, že přes den to nebolelo, ale teď že to bolí tak moc, že to nejde vydržet. „Prostě něco udělejte, pomozte mi, do pondělí to nepřežiju.“
Přivolaný zubař nebyl o nic přívětivější. Prohlédl Zuzaně ústa a oznámil, že to není nic hrozného, ať jde domů a v pondělí přijde, že se pak uvidí, co dál. Bez rentgenu prý nemůže nic říct, ani nic dělat nebude. „A když to bude bolet, vem si prášek – nejsi přece malé dítě. Víš snad, že proti bolesti je spousta prostředků.“
Zuzana nesměle navrhla, jestli by ho přece jen nešlo tak nějak… vytrhnout, a bylo by po problému. Jako že by to přežila – koneckonců to není její poslední zub, ještě jich má v puse dost, včetně všech zubů moudrosti.
Lékař na její návrh vůbec nereagoval, jen suše konstatoval, že to říká každý, když je mladý, a pak pláče, když přijde i o další zuby. „Jdi domů. V pondělí.“
Pomstychtivý zub jí vzápětí ukázal, kdo je tady pán domu. Zuzana polykala jeden prášek za druhým, ale bylo to k ničemu. V sobotu ráno pochopila, že udělala chybu, a začala se zubem domlouvat, skoro ho přemlouvala: „Miláčku, zlatíčko, bělavý můj, dobrý můj zoubku!“