Ukázalo se, že ten odporující zub nebyl jediný problém – situace byla vážnější, samotným ošetřením se to nevyřeší a bude nutná hospitalizace. A ne jen tak ledajaká, ale přímo na oddělení čelistní a obličejové chirurgie. Zuzana zaraženě řekla, že dobře, zítra pojede nočním autobusem, ale lékař ji přerušil: „Co to povídáte? Žádný autobus! Okamžitě, teď hned sanitkou, jinak riskujete, že tam vůbec nedojedete.“
Když Zuzana zavolala bývalému manželovi a poprosila ho, aby vyzvedl dceru ze školky, nejdřív začal sarkasticky: „Co je, máš kocovinu, že se o dítě nedokážeš postarat?“ Zuzana položila telefon a rozplakala se. Co teď? Co má dělat? Rodiče bydlí sice ne tak daleko, ale ani ne blízko – v jedné vesnici něco přes sto kilometrů od města. Jsou ještě mladí, chodí do práce, jak by mohli zvládnout i vnučku?
Bývalý zavolal asi za pět minut zpět. Omluvil se a zeptal: „Co se vlastně stalo, Zuzano? Vyzvednu ji, když bude třeba. Proč brečíš? A promiň za ráno – prostě jsi fakt nevypadala dobře. To jsi s kamarádkami zase pařila o víkendu, ne?“
Bylo toho spousta, co by mu nejradši řekla, ale už na to neměla sílu. Jen řekla, že musí do nemocnice, nic víc nevysvětlovala, nešla do detailů.
Až později, když se po všech nepříjemných zákrocích trochu vzpamatovala, zašel ji navštívit bývalý manžel – nepřišel sám, vzal s sebou i dceru. Vypadal provinile, zmateně, pořád se omlouval a dokola prosil za odpuštění.
„Promiň mi to, Zuzano. Já fakt nevěděl, že tě bolí zub. Myslel jsem, že jsi pila, že ti je blbě, že máš kocovinu. Volala mi Martina, říkala, že spíš, že jsi si něco vypila a spíš. Asi jsem to špatně slyšel, neslyšel jsem, že jsi si vzala prášek, no a tak jsem si to dal dohromady po svém… A tys mlčela a trpěla? Nemohlas mi zavolat? Vzal bych si Martinu k sobě a odvezl bych tě do nemocnice. Třeba by ses nedostala do takového stavu.“
Zuzana mlčela. Ještě jí bylo těžko mluvit, bolelo to, a ani nebyl důvod. Oba se zachovali špatně. Jan si domyslel bůhvíco a ona místo, aby rovnou řekla, že ji bolí zub, mlčela a odvrátila se.
Brzy se Zuzana vrátila domů a život se navrátil do zajetých kolejí. Domov, práce, školka. Jen od té doby Zuzana neposlouchá varovné signály svého těla s despektem a se zuby si nehraje. K čertu s takovými hrami. Když se zuby rozhodnou ukázat svou povahu, stejně nevyhraje – proto je lepší řešit vše hned a včas.
Taky se Zuzana přestala ukvapeně soudit ostatní, aniž by znala souvislosti. Co když se něco přihodilo té ženě, co sedí na zastávce s pohledem mimo?
Dřív se Zuzana ušklíbla a otočila se pryč – myslela si, že je to nějaká alkoholička. Ale teď, když byla sama v podobné situaci, přistoupí a zeptá se: „Stalo se vám něco? Nepotřebujete pomoc?“
Občas to není tak zřejmé, jak se zdá na první pohled. Muž ležící u silnice nemusí být totálně opilý bezdomovec, ale bezmocný člověk, který potřebuje právě tu pomoc. A pomoc může potřebovat i žena, i dospívající kluk, i malé dítě. Všechno možné se v životě stane. Všichni jsme jen lidé. Nesuď – a nebudeš souzen.