Ten den jsem přebírala dokumenty ve starém sekretáři – potřebovala jsem najít technický průkaz k bytu kvůli nové pojistce. Prsty přejížděly po hladkých složkách, až narazily na neznámou šedou složku s razítkem notářské kanceláře. Divné, nepamatovala jsem si na žádný takový dokument.
„Co to je…“ zamumlala jsem a otevřela složku.
Řádky mi tančily před očima, ale jedna věta se mi zabodla do mozku jako třísek: „…předává se vlastnické právo na nemovitost…“ Srdce mi vynechalo úder. Datum – před třemi týdny. Podpis – ten důvěrně známý, rozmáchlý podpis mého muže, Martina.
Svalila jsem se na židli, prsty mi začaly tuhnout. Četla jsem dokument znovu, doufajíc, že se mýlím. Ne. Všechno sedělo. Náš dům – dům, do kterého jsme vložili všechno, co jsme měli, každý kout upravený mýma rukama – teď patřil jeho rodičům.
Vzpomínky se na mě valily jako příval: jak jsme s Martinem šetřili na první splátku, jak jsem prodala babiččiny šperky, abychom měli na opravy, jak jsem dělala přesčasy v nemocnici, abychom mohli úvěr splatit dřív…
Zabouchly se vstupní dveře – Martin se vrátil z práce. Jeho kroky v chodbě, zvuk klíčů upuštěných na komodu… Všechno jako obvykle, jako by se nic nestalo.
„Jano, jsi doma?“ – jeho hlas, tak důvěrný, mi teď zněl cize.
Svírala jsem dokumenty v rukou, cítila, jak se papír pod prsty mačká. V krku mi narostl knedlík.
„V pracovně,“ – můj hlas zněl chraplavě.
Objevil se ve dveřích – usměvavý, kabát rozepnutý, v ruce taška z obchodu. Uviděl dokumenty v mých rukou. Úsměv mu pomalu sklouzl z tváře.
„Martine,“ – snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl – „můžeš mi vysvětlit, co tohle znamená?“
Zůstal stát na prahu, jako by narazil do neviditelné zdi. Taška mu vypadla z ruky, něco tupě dopadlo na podlahu.
„Jano, já ti to můžu vysvětlit…“
„Opravdu?“ – vstala jsem, v hrudi se mi zvedala vlna hněvu a zklamání. – „Ty mi vážně můžeš vysvětlit, proč jsi přepsal NÁŠ dům na své rodiče, aniž by ses se mnou poradil?“
Nastalo těžké ticho. Za oknem hučelo večerní město, v dálce zatroubilo auto, a u nás doma se čas jakoby zastavil. Dvacet let manželství, tisíce společných rozhodnutí, plánů, nadějí – a teď tu leželo tohle zrazení v podobě obyčejného dokumentu s razítkem.
„Je to pro naši bezpečnost,“ – Martin vešel do místnosti a sebral spadlou tašku. Ruce se mu sotva znatelně třásly. – „Doba je nejistá… Nikdy nevíš, co se může stát.“
Dívala jsem se na něj a nepoznávala ho. Kde je ten muž, s kterým jsem dvacet let dělila vše napůl?
„Bezpečnost?“ – hořce jsem se zasmála. – „Před kým? Přede mnou?“
„Ty to nechápeš,“ – projel si rukou vlasy – gesto, které u něj vyvstávalo jen ve chvílích krajního rozrušení. – „Rodiče na tom trvali. Říkají, že je to v rodině zvyk – předávat majetek z generace na generaci…“
„Aha, rodiče!“ – cítila jsem, jak mi s rozčilením rudne obličej. – „A kdy jsi mi to chtěl říct? Za rok? Za deset let? Nebo až tvoje matka usoudí, že bysme se měli vystěhovat?“