V tom zazvonil zvonek. Oba jsme sebou trhli při tom náhlém zvuku. Martin se podíval ke dveřím do předsíně:
– To jsou rodiče. Zavolal jsem jim, když jsem viděl, že jsi našla ty dokumenty.
– Skvělé! – rozhodila jsem ruce. – Prostě báječné! Takže jim voláš okamžitě, ale se mnou se ani neporadíš?
Zvonek znovu zazněl, tentokrát naléhavěji. Martin otevřel dveře. Slyšela jsem, jak jeho matka, Zdeňka, vzrušeně mluví na chodbě, jak staré podlahy vrzají pod těžkými kroky Vladimíra.
– Jano! – Zdeňka vtrhla do pokoje s tou svojí typickou manýrou ovládnout celý prostor. – Cos to provedla? Proč ten skandál?
Pomalu jsem se k ní otočila. Kolikrát jen jsem za ty roky spolkla své křivdy, usmála se na její jízlivosti, trpělivě přijímala její nekonečné moralizování…
– Zdeňko, – můj hlas zněl nezvykle pevně, – vážně považujete za normální, že váš syn potají přepsal dům, který jsme koupili společně?
– A co jako? – usadila se do křesla a uhladila si záhyby sukně. – To je naše rodinné právo. U nás to bylo vždycky tak – majetek se píše na starší generaci. To je tradice!
– Tradice? – hořký smích mi stoupal do krku. – A moje investice do toho domu – to je taky část vaší tradice? Můj plat zdravotní sestry, mé noční služby, babiččiny šperky – to všechno nic neznamená?
Vladimír, dosud mlčící, si odkašlal:
– Jano, reaguješ přehnaně. Nejsme přece cizí lidé…
– No právě! – přikývla Zdeňka. – Jsme rodina! Musíme držet při sobě! A ty kvůli nějakému podpisu děláš scénu!
– Nějakému podpisu? – podívala jsem se na Martina, který stál opřený o zeď. – Slyšíš, co říká tvoje máma? Dvacet let společného života – to je jen „nějaký podpis“?
Mlčel a vyhýbal se mému pohledu. A já si náhle uvědomila – je to tu. Ten okamžik, kdy se zhroutí důvěra. Ne nevěra, ne lež o jiné ženě – obyčejný, tajně učiněný podpis vymazal všechno, co mezi námi bylo.
Ráno bylo sychravé. Zaparkovala jsem auto u staré vily v centru města, kde sídlila právní poradna. Na hodinách právě devět. Celou noc jsem proseděla v hostinském pokoji, přehrabovala se ve starých fotkách, účtech, dokumentech… Pod očima kruhy, ale uvnitř jasná, zvonivá odhodlanost.
Dvacet let života s Martinem mi běželo před očima jako starý film. Svatba, narození dětí, první kroky v tomhle domě… Každé rozhodnutí jsme dělali společně. Tedy aspoň jsem si to myslela.
– Posaďte se, Jano, – vyzvala mě Marie, šedovlasá žena s pronikavým pohledem, a ukázala na židli proti masivnímu stolu. Z její přísné kostýmové siluety a rovného držení těla sálala jistota a zkušenost. – Povídejte mi podrobněji o své situaci.
Zatímco jsem mluvila, dělala si poznámky do bloku a občas si upravila elegantní brýle v tenké obroučce. Když jsem domluvila, zvedla ke mně soustředěný pohled:
– Máte nějaké dokumenty, které prokazují vaši účast na koupi domu?