Třesoucíma se rukama jsem položila na stůl těžkou složku, kterou jsem dávala dohromady celou probdělou noc. Výpisy z bankovních účtů, odhadní a kupní smlouva za šperky po babičce – starožitné náušnice a náhrdelník, které šetřila pro mou svatbu. Potvrzení o příjmech a přesčasech v nemocnici.
„Tady to je,“ můj hlas zněl nečekaně pevně. „Všechno přesně do poslední koruny. Každá koruna, kterou jsem do toho domu investovala.“
Marie pečlivě listovala dokumenty, tu a tam si povzdechla a udělala si poznámku. „Předmanželská smlouva, předpokládám, neexistuje?“
„Ne,“ hořce jsem se pousmála. „Víte, když jsme se brali, zdálo se to zbytečné. Milovali jsme se… důvěřovali jsme si.“
Sundala si brýle a zadívala se mi přímo do očí, jako by se snažila proniknout až k duši: „Jano, právně máme dostatečné důvody napadnout tu smlouvu. Ale musíte chápat – znamená to otevřený konflikt s manželem i jeho rodinou. Jste na to připravená?“
Sevřela jsem ruce v pěst: „Jsem připravená bránit to, co mi právem náleží.“
Když jsem se vrátila domů, narazila jsem na další rodinnou poradu. Zdeňka rozdávala pokyny, jako by už byla právoplatnou paní domu: „Tyhle závěsy by bylo potřeba vyměnit, už jsou úplně vybledlé… A tuhle zeď bychom přetřeli…“
„Nenamáhejte se s plánováním,“ položila jsem složku na stůl. „Zítra začíná řízení o napadení smlouvy.“
V místnosti zavládlo ticho. Martin zbledl: „Cos to udělala?“
„To, co jsem musela,“ narovnala jsem se. „Podávám žalobu na neplatnost smlouvy. Mám veškeré důkazy o svém finančním podílu na koupi domu.“
„Zbláznila ses!“ Zdeňka vyskočila. „Chceš žalovat vlastního manžela?!“
„A lhát vlastní ženě – to je v pořádku?“ Poprvé po všech těch letech jsem na ni zvýšila hlas. „Dvacet let jsem byla součástí téhle rodiny. Porodila jsem děti, stavěla dům, podporovala svého muže. A jaký je výsledek? Prostě mě vymazali z papírů!“
„Jano,“ vykročil ke mně Martin, „pojďme promluvit…“
„Ne, Martine,“ ucouvla jsem. „Nejdřív jednáš za mými zády, a teď chceš mluvit? Víš, co je na tom nejhorší? Neztratit dům. Nejhorší je to, žes zradil naši důvěru. Vybral sis stranu rodičů, aniž by ses zamyslel nade mnou, nad našimi dětmi.“
„Co s tím mají společného děti?“ vmísil se Vladimír. „Vždyť všechno děláme pro jejich dobro!“
„Pro jejich dobro?“ hořce jsem se zasmála. „A jaký jim tím dáváte příklad? Že se smí zradit blízký člověk? Že tradice jsou důležitější než poctivost?“
Viděla jsem, jak se Martinovi zachvěla tvář. Poprvé za ty dny se v jeho očích mihlo něco jako pochopení.
„Mami, tati,“ otočil se pomalu k rodičům, „Jana má pravdu. Udělal jsem chybu.“
„Co to povídáš!“ zvolala Zdeňka. „Jakou chybu? Udělal jsi všechno správně!“
„Ne,“ jeho hlas zesílil. „Zradil jsem člověka, který při mně vždycky stál. Který mě nikdy nezradil.“
Po jejich odchodu dům ztichl. Martin seděl v kuchyni a bezmyšlenkovitě míchal dávno vychladlý čaj. Já stála u okna a dívala se do tmavnoucí oblohy. První kapky deště začaly bubnovat na sklo.