První kapky deště začaly bubnovat na sklo.
„Víš,“ jeho hlas zněl nečekaně chraplavě, „když mi Vladimír navrhl, abych dal přepsat dům, myslel jsem jen na to, jak je to správné z hlediska rodinných tradic. Vůbec mě nenapadlo…“
Odmlčel se a já se k němu otočila. V jeho vlasech přibylo šedin – kdy se to stalo? Proč jsem si toho dřív nevšimla?
„Na co jsi nepomyslel, Martine?“
„Na naši rodinu. Na to, co jsme spolu za ta léta vybudovali,“ zvedl ke mně oči. „Víš, kdy jsem se doopravdy vyděsil? Když jsem viděl ty papíry u právníka. Každý účet, každou položku… Najednou jsem si vzpomněl, jak jsi prodala babiččiny šperky. Jak jsi pak v noci plakala, myslela sis, že tě neslyším.“
Ztěžka jsem se nadechla. To období se zdálo být tak dávno – byli jsme mladí, plní naděje, bezvýhradně jsme si věřili.
„Zítra jdu k notáři,“ Martin vstal a přešel ke mně. „Všechno vrátím, jak bylo. Dům bude napsán na nás oba.“
„Nejde o zápis,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jde o důvěru. Chápeš to?“
„Chápu,“ jemně se dotkl mé ruky. „A vím, že obyčejné ‚promiň‘ nestačí. Ale chci to napravit. Doopravdy.“
Za oknem sílil déšť. V dálce zahřmělo.
„Rodiče budou proti,“ poznamenala jsem.
„Ať jsou,“ v jeho hlase se objevila rozhodnost. „Příliš dlouho jsem jim dovoloval zasahovat do našeho života. Víš, když jsi mluvila o dětech… o tom, jaký jim dáváme příklad… jako by mi to otevřelo oči.“
Odmlčel se a pak tiše dodal: „Pamatuješ, jak Jan loni nastoupil? Řekl, že chce být doktorem, jako ty. Ne inženýrem, jako já a Vladimír. Ale lékařem. A víš, co mě překvapilo? Řekl: ‚Chci pomáhat lidem jako máma. Vždycky drží slovo a nikdy nezrazuje.‘“
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Náš syn, náš tvrdohlavý kluk…
„Nechci přijít o to, co máme, Jano,“ Martin mě jemně objal kolem ramen. „Nechci, aby naše děti vyrůstaly s myšlenkou, že tradice jsou důležitější než poctivost. Že je v pořádku zradit ty, které miluješ, kvůli nějakým… pravidlům.“
Opřela jsem se o jeho rameno. Dvacet let – to není jen číslo. To jsou tisíce společných snídaní, hádky o to, jaká má být barva závěsů v obýváku, noční služby u postýlky nemocného dítěte. To je celý život.
„Budeme si muset o mnohém promluvit,“ řekla jsem. „A nastavit nové hranice. Zvlášť s tvými rodiči.“
„Vím to,“ přikývl. „A jsem připravený. Opravdu připravený.“
Déšť za oknem pomalu slábl. V předsíni bylo slyšet kroky – z tréninku se vrátila dcera. Život plynul dál a my měli šanci prožít ho znovu. Poctivěji. Moudřeji.
„Mami, tati, jsem doma!“ ozval se jasný hlas Kateřiny. „Jéé, to tady voní! Co máme k večeři?“
S Martinem jsme se na sebe podívali a zároveň se usmáli. Některé věci zůstávají stejné, ať se stane cokoli.
„Běž si umýt ruce,“ ustoupila jsem od okna. „Za chvíli budeme večeřet. Všichni společně.“