„— Byt prodáme, a basta!“ Viktorie postavila hrnek na stůl s takovou ranou, že se zatřásla skla v příborníku. „Není důvod, aby se mladí tísnili v dvoupokojovém, když si můžou vzít normální třípokojový byt v novostavbě.“
Anna ztuhla s lžičkou na půli cesty k ústům. Ranní snídaně v jejich malé kuchyni se rázem změnila v minové pole. Podívala se na manžela, ale Jiří usilovně roztíral máslo po chlebu, vyhýbaje se jejímu pohledu.
Viktorie pokračovala, aniž by si všímala, nebo předstírala, že si nevšímá napětí:
„Už jsem mluvila s makléřem. Zítra přijde, udělá odhad. A kupce najdeme hned — lokalita je dobrá, metro blízko.“
„Počkejte,“ Anna konečně našla hlas. „Jaký byt to že prodáváme? O čem to vůbec mluvíte?“
Tchyně se na ni podívala, jako by se zbláznila.
„No přece váš. Tento. Ten, co ti zanechala babička. Není důvod žít ve starém, když se dá přestěhovat do nového.“
Anna ucítila, jak se v ní zvedá vlna rozhořčení. Byt, který jí před třemi lety odkázala babička, byl jejím jediným majetkem. Malý, ale útulný dvoupokoják v domě z 50. let s vysokými stropy a tlustými zdmi. Milovala každý centimetr toho prostoru.
„Viktorie, to je můj byt. A nehodlám ho prodat.“
„Jak to že tvůj?“ vykulila oči tchyně teatrálně. „Jste přece rodina! Co je tvoje, to je i Jiřího. A co je Jiřího, to je přece společné. Že, synku?“
Jiří konečně zvedl hlavu od talíře.
„Mami, možná si o tom promluvíme později…“
„Co později?“ zvýšila hlas Viktorie. „Už jsem se domluvila! Zítra v deset přijde makléř. A nedívej se na mě tak, Anno. Já ti přeju jen to nejlepší. V novostavbě budeš mít moderní dispozici, žádná rekonstrukce.“
„A kdo bude ten nový byt platit?“ zeptala se Anna, snažíc se ovládnout.
„No kdo asi? Prodáte tento, něco přidáte — a koupíte nový. Mám to už pořádně propočítané. Když si vezmete hypotéku ještě na tři miliony, pořídíte moc pěkný třípokojový. Zrovna vedle nás staví, budeme sousedé!“
Sousedé. Annou projel ledový mráz jen při té představě. Viktorie k nim tak jako tak chodila ob den, měla vlastní klíč, který jí Jiří dal „pro jistotu“. A teď by bydleli ve vedlejším domě…
„Nebudu si brát hypotéku,“ řekla Anna rozhodně. „A byt neprodám. Je to památka na babičku.“
„Památka!“ odfrkla si tchyně. „Peníze jsou nejlepší památka! Jiří, proč mlčíš? Vysvětli své ženě, že mám pravdu.“
Jiří zaváhal, pak nejistě pronesl:
„Anno, třeba má máma pravdu. Ten byt je opravdu starý, potřebuje opravu…“
„Opravu jsme dělali vloni! —“ neudržela se Anna. „A za moje peníze mimochodem!“
„No tak hlavně nezačínej s těmi penězi!“ vyjela Viktorie. „Pořád s těmi svými penězi máváš! A že si tě můj syn vzal a že tě živí, to nepočítáš?“
„Živí?“ Anna nemohla uvěřit svým uším. „Vydělávám dvakrát víc než Jiří!“
Nastalo tíživé ticho. Jiří zrudl. Viktorie semkla rty do tenké linky.
„Právě proto potřebujete větší byt. Abyste měli děti. Pořád jen kariéra, kariéra. Už je ti třicet a žádné vnouče jsi mi ještě neporodila.“
Tohle bylo zakázané téma. Anna a Jiří se snažili mít dítě už dva roky, zatím bez úspěchu. A každá zmínka zasahovala na citlivém místě.
„Mami, dost,“ řekl Jiří najednou ostře.
„Co dost? Že říkám pravdu?“ Viktorie vstala od stolu. „Já vám chci jen dobře! A vy… Dobře. Zítra přijde Renata, ta vám to vysvětlí. Chytrá žena, ne jako některé.“
Demonstrativně odešla z kuchyně. O chvíli později bouchly vchodové dveře.
Anna a Jiří seděli mlčky. Nakonec se zeptala:
„Ty jsi to věděl?“
„Co?“
„Že chce prodat můj byt. Věděl jsi to?“
Jiří uhýbal pohledem.
„Něco říkala… Ale myslel jsem, že jen tak fantazíruje.“
„A nezarazil jsi ji?“
„Anno, znáš přece mámu. Když si něco usmyslí…“
„To je můj byt, Jiří! Jediné, co je moje!“
„Nedramatizuj. Nikdo tě nebude nutit něco prodávat, když nechceš.“
Ale Anna znala svou tchyni. Viktorie se nevzdává. Bude tlačit, manipulovat, dělat scény, dokud si neprosadí svou. Jako vždy.