Anna už začínala pociťovat úlevu, ale čtvrtý den zazvonil zvonek u dveří.
Na prahu stála neznámá starší žena s deskami dokumentů.
— Dobrý den. Jsem z odboru sociální péče.
— Promiňte, cože? — Anna nevěřila svým uším.
— Dostali jsme podnět, že ve vašem bytě bydlí nesvéprávná seniorka v nevyhovujících podmínkách. Musím byt prohlédnout.
— Jaká nesvéprávná? U nás nikdo takový nebydlí!
— Viktorie, ročník 1960. Je uvedené, že je vaší tchyní.
Anna pocítila, jako by se jí podlomila zem pod nohama. Opravdu se Viktorie snížila k něčemu takovému?
— Nebydlí s námi. Má vlastní byt, pět zastávek metrem odsud.
— I tak musím ověřit podnět. Mohu dál?
Anna ženu pustila dovnitř. Ta si byt pečlivě prohlédla, něco si zapsala do bloku.
— Podmínky bydlení jsou v pořádku. Ale potřebuji vidět Viktorii.
— Vždyť jsem řekla, že tu nebydlí!
— Tak proč uvedla tuto adresu?
V tom dorazil Jiří. Když uviděl neznámou ženu s dokumenty, zpozorněl.
— Co se tu děje?
Anna mu stručně vysvětlila situaci. Jiřího tvář potemněla.
— Moje matka vám to nahlásila?
— Nemohu prozradit zdroj informací, — odpověděla vyhýbavě žena. — Pokud zde Viktorie opravdu nebydlí, je věc uzavřená. Omlouvám se za vyrušení.
Jakmile se za ní zavřely dveře, Jiří vytáhl telefon.
— Mami? Co to má znamenat? Sociálka? Myslíš to vážně?… Nevíš? Mami, už dost!… Ne, nepřijedu. A ty už sem taky nechoď. Dokud se Anně neomluvíš.
Zavěsil a objal manželku.
— Promiň. Měl jsem dřív nastavit hranice.
— Je to přece tvoje matka, — zopakovala Anna jeho vlastní slova.
— Ano. Ale ty jsi důležitější. Ty jsi moje rodina. Ta skutečná.
Za týden jim přišel dopis ze stavebního úřadu. Viktorie podala stížnost, že provádějí nepovolenou přestavbu. Museli zvát inspektora a dokazovat, že nic takového se neděje.
Pak přišel hovor z finančního úřadu. Anonymní oznámení, že prý Anna pronajímá byt a neplatí daně. Opět kontroly, vysvětlování, dokazování.
— Ona nepřestane, — řekla Anna po další návštěvě kontrolorů. — Bude nás dusit, dokud nás nezlomí.
— Nebo dokud nezlomíme my ji, — odpověděl překvapivě tvrdě Jiří.
Vytáhl telefon a vytočil číslo.
— Haló, Gabrielo? To je Jiří… Ano, dlouho jsme se neviděli… Poslouchej, mám na tebe choulostivou otázku. Pamatuješ, jak jsi mluvila o dokumentech k chatě? Že si ji máma napsala na sebe, i když jste ji kupovali napůl s Alešem?… Ano, přesně tak… Nechtěla bys obnovit spravedlnost?… Chápu… Ano, nám už taky ničí životy… Když podáš žalobu, budu ti svědčit. Potvrdím, že jsem slyšel, jak o tom máma mluvila… Děkuju, Gabrielo. Dej mi vědět, jak to půjde.
Anna se na manžela užasle dívala.
— Cos to provedl?
— To, co jsem měl udělat dávno. Máma si přivlastnila chatu, kterou kupovali napůl s tetou a strýcem. Napsala ji na sebe, protože jí věřili. Teta už dlouho chtěla podat žalobu, jen měla strach. Teď už ne.
— Ale to je tvoje matka…
— Která nás chce vyštvat z vlastního bytu. Ať si teď sama běhá po soudech.
Zavolala Viktorie. Křičela, vyhrožovala, plakala. Jiří mlčel a poslouchal, pak řekl:
— Mami, ty jsi tu válku začala. Dej nám pokoj a Gabriela tu žalobu stáhne.
— To je vydírání!
— Ne. To jsou následky tvých činů. Rozhodni se.
Tři dny nato přišla Viktorie. Bez klíče — Jiří vyměnil zámky. Vypadala sešle a zestárle.
— Můžu dál?
Posadili se v obývacím pokoji. Dlouho mlčeli.
— Stáhnu všechny stížnosti, — řekla nakonec. — Všechny. A přestanu se vám plést do života.
— A omluva? — zeptal se Jiří.
Viktorie pohlédla na Annu. V jejím pohledu nebyla lítost, jen únava a skrytá křivda.
— Omlouvám se, — procedila.
Nebyla to upřímná omluva. Ale bylo to uznání porážky.
— Gabriela tu žalobu stáhne, — slíbil Jiří. — Ale jestli začneš znovu…
— Nezačnu, — přerušila ho matka. — Nechci přijít o chatu. Je to jediné, co mám pro stáří.
Vstala a zamířila ke dveřím. Ve dveřích se otočila.