Ve dveřích se ohlédla.
— Víš, Jiří, vždycky jsem si myslela, že jsem z tebe vychovala slaboch. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Jsi celý po dědovi. Ten taky uměl kousnout, když ho zatlačili do kouta.
Dveře se za ní tiše zavřely, bez obvyklého prásknutí.
Anna a Jiří seděli v objetí.
— Myslíš, že dodrží slovo? — zeptala se Anna.
— Bude muset. Gabriela je ve střehu. Jediný chybný krok — a žaloba je znovu ve hře.
— To je drsné.
— Jinak to s ní nejde. Příliš dlouho jsem to snášel. Promiň, že jsi kvůli mé slabosti trpěla.
— Ty nejsi slabý. Jenom máš rád svou matku.
— Láska by neměla být slepá. A už vůbec by neměla ničit moji rodinu.
Uplynul měsíc. Viktorie své slovo dodržela — nevolala, nechodila. Anna a Jiří si začali byt znovu zabydlovat, jako by konečně patřil jen jim. Pověsili nové závěsy, přestavili nábytek, koupili velkou televizi, o které Jiří dlouho snil, ale nákup odkládal, protože věděl, že matka zkritizuje jakýkoli výběr.
Jednoho nedělního rána zazvonil domovní zvonek. Anna se ostražitě zvedla a vzala sluchátko.
— To jsem já, — ozval se hlas Viktorie. — Můžu nahoru? Potřebuju si promluvit.
Anna se podívala na muže. Přikývl.
Viktorie vešla nejistě, úplně jinak než dřív — žádná paní domu. V rukou držela tašku.
— Upekla jsem koláče. Vaše oblíbené, se zelím.
Přešli do kuchyně. Usadili se ke stolu. Atmosféra byla napjatá.
— Celý ten měsíc jsem přemýšlela, — začala Viktorie. — O spoustě věcí. Víš, když mi Gabriela pohrozila soudem, nejdřív mě to rozčílilo. Jak si to vůbec dovoluje? A pak mi došlo — vždyť přesně tak jste se cítili vy, když jsem vám vyhrožovala já. S tím rozdílem, že vy jste s tím žili celý život. S mými hrozbami a manipulacemi.
Odmlčela se, aby si srovnala myšlenky.
— Nechci přijít o syna. O jediného syna. A… jsem připravená přijmout tvá pravidla, Anno. To je tvůj byt. Váš domov. Budu chodit jen na pozvání.
— A klíč? — zeptal se Jiří.
Viktorie sáhla do kabelky a vytáhla klíč, který položila na stůl.
— Vezměte si ho. Už ho nepotřebuju.
Anna nemohla uvěřit tomu, co se děje. Opravdu se hrdá, autoritativní Viktorie vzdává?
— Víš, — pokračovala Viktorie, — moje matka byla stejná. Kontrolovala každý můj krok, i když už jsem byla vdaná. Došlo to tak daleko, že můj první muž, Jiřího otec, odešel. Nevydržel to. Přísahala jsem, že nikdy taková nebudu. A teď… se historie opakuje.
V jejím hlase zaznívala hořkost.
— Ale nikdy není pozdě se změnit, — řekla tiše Anna. — Můžeme začít znovu. S čistým štítem.
Viktorie k ní zvedla oči. Zaleskly se jí slzami.
— Dáte mi šanci? Po tom všem, co jsem provedla?
— Rodina je tu od toho, aby si dávala šance, — odpověděl Jiří.
Pili čaj s koláči. Povídali si opatrně, jako by se znovu seznamovali. Viktorie vyprávěla o svém dětství, o své tvrdé matce, o tom, jak těžké bylo vymanit se z jejího vlivu, a jak si sama nepozorovaně osvojila stejné vzorce.
— Víš, co je na tom nejhorší? — řekla. — Opravdu jsem věřila, že to všechno dělám pro vaše dobro. Že vím líp než vy, jak máte žít. A přitom… Jsem se prostě jen bála, že zůstanu sama. Stará, nikomu nepotřebná…
— Nebudete sama, — slíbila jí Anna. — Budete-li respektovat naše hranice, vždycky tu pro vás budeme.
Když Viktorie odcházela, objala svou snachu. Poprvé — upřímně, bez postranních úmyslů.
— Děkuji, že jste mě nenechali úplně ztratit syna. Jste silná žena, Anno. Jiří si vybral správně.
Dveře se za ní zavřely. Anna a Jiří stáli v předsíni, stále neschopní uvěřit, co se právě odehrálo.
— Myslíš, že to vydrží? — zeptala se.
— Nevím. Ale pokus za to stojí. Koneckonců, je to moje matka. A tvoje tchyně. Část naší rodiny.
— Naší, — zopakovala Anna. — To se mi líbí, jak to zní.
Vrátili se do kuchyně. Na stole ležel klíč — symbol minulosti, v níž neexistovaly hranice ani respekt. Jiří ho vzal a vyhodil do koše.
— Jestli bude chtít přijít, zavolá. Jako to dělají normální lidé.
— A my ji pozveme. Když budeme chtít, — dodala Anna.
— Přesně tak. Jen když budeme chtít.
Za oknem svítilo jarní slunce. V jejich malém útulném bytě, který už nikdo nehodlal prodat, konečně zavládl klid. Křehký, právě narozený, ale skutečný. A Anna věděla — budou ho chránit. Všichni společně. Jako opravdová rodina.