— Máš tři minuty. Přesvědč mě, proč bych se s tebou neměl rozvést! — Martin Blažek se teatrálně opřel o opěradlo židle a s demonstrativním gestem odhodil telefon doprostřed kuchyňského stolu.
Kateřina Mlynářová si klidně osušila ruce do utěrky. Na displeji se rozsvítil odpočet, červené číslice neúprosně běžely.
— Čas startuje právě teď. Tak povídej, z jakého důvodu bych měl v tomhle manželství zůstávat? Pohoda žádná, teplo domova nikde. A večeře? Zase zkažená. To maso je vysušené tak, že připomíná podrážku.
Tuhle hru provozoval už dvacet let. Stačila maličkost — košile bez žehlení nebo její nápad koupit si nový kabát — a okamžitě vytáhl svou oblíbenou zbraň. Vyhrožování rozvodem bylo jeho osvědčenou metodou, jak si vydobýt poslušnost. Dřív to na ni zabíralo. Znejistěla, začala pobíhat kolem sporáku, nabízela, že rychle usmaží vajíčka, dívala se na něj prosebně a slibovala nápravu.
Martin si tyhle chvíle vychutnával. Vnímal se jako ten, kdo drží otěže, přísný, ale spravedlivý soudce, který rozhoduje o osudu.
Jenže dnes večer bylo ve vzduchu cosi jiného. Ticho v kuchyni zhoustlo. Kateřina se nerozběhla k plotně ani se nesnažila situaci zachraňovat. Zůstala stát u dřezu a beze slova se na muže u stolu dívala.
— Ohluchla jsi? — vyjel podrážděně, když si všiml jejího klidu. — Už uběhla minuta. Zítra si sbalím věci a odstěhuju se. Nechám ti tenhle byt a můžeš si tu bydlet sama.
…a já si začnu budovat život od začátku. Najdu si ženu, která aspoň umí uvařit. Tak mluv. Řekni, že jsi to pochopila, dokud mám ještě dobrou náladu.
Martin Blažek si vychutnával každé slovo. Moc, kterou cítil, ho hřála. Ve svém přesvědčení měl jasno: osmačtyřicetiletá manželka bez něj nic nezmůže. Kam by asi tak šla? Kdo by za ni platil polovinu nájmu a energií? Kdo by ji o víkendech vozil na chatu?
Kateřina sledovala, jak vteřiny neúprosně mizí. Dvě minuty. A pak se cosi zlomilo. Jako by jí někdo strhl z očí závoj. Před sebou už neviděla hrozbu ani autoritu, která drží její osud v rukou, ale unaveného, stárnoucího muže v obnošeném tričku, přesvědčeného o vlastní důležitosti. Muže, který se roky přiživoval na jejím strachu ze samoty. A náhle jí došlo, že strach zmizel. Bolest, nahromaděná za dlouhá léta, se rozplynula a zůstala po ní jen chladná, jasná mysl.
— Tři minuty nepotřebuju, — pronesla klidně hlasem, který jí samotné zněl cize. — Stačí mi půl minuty.
Martin se pobaveně ušklíbl.
— Sem s tím. Překvap mě.
Bez dalšího slova se otočila a odešla do předsíně. Za okamžik byla zpět. V ruce držela obyčejnou modrou plastovou složku. Položila ji před něj a odstrčila stranou talíř s nedojedenou večeří.
— Otevři to.
Jeho obočí se stáhlo, úsměv pomalu mizel. Sáhl po zapínání, rozepnul ho a ze složky vytáhl několik listů papíru.
Martin Blažek vytáhl ze složky několik vytištěných dokumentů, na nichž se černaly úřední razítka. Oči mu přeskakovaly z řádku na řádek. „Návrh na rozvod manželství.“ „Žádost o vypořádání společného jmění manželů.“ Každé slovo jako by mu pomalu docházelo.
Kateřina Mlynářová stála naproti němu klidně, téměř nehnutě.
— Nepotřebuji tě o ničem přesvědčovat, — řekla vyrovnaně. — Chci se rozvést. Hned. Všechno mám připravené už od jara. Čekala jsem jen na chvíli, kdy ze mě zmizí i poslední zbytek lítosti. Dneska se to stalo.
Zůstal na ni zírat s pootevřenými ústy.
— Co je to za papíry? Jaké dělení majetku? — vyhrkl a odhodil listy zpátky na stůl. — Zbláznila ses? Bez mého příjmu nepřežiješ, s tím svým směšným platem sotva vyjdeš!
— V říjnu mě povýšili, — odpověděla bez emocí. — Jen jsem ti to neoznámila. Věděla jsem, že bys mě donutil ty peníze šetřit na tvoje další auto.
Pokusil se o úsměv, ale působil křečovitě a nejistě. Poprvé si uvědomil, že před ním nestojí ta tichá, poddajná žena, kterou si za ta léta vytvaroval k obrazu svému.
— Tak dobrá! — vyštěkl náhle a zvýšil hlas, aby si dodal jistotu. — Rozvod tedy bude! Byt prodáme a výtěžek si rozdělíme napůl. Jsem zvědavý, jakou díru si za ty svoje drobné koupíš.
Na jejích rtech se objevil sotva postřehnutelný úsměv.
— Jaký byt máš na mysli, Martine? — zeptala se tiše. — Tenhle? Opravdu sis nevzpomněl, že v něm bydlíme jen proto, že mi ho babička darovala ještě rok před naší svatbou?
Podle zákona se darovaný majetek do společného jmění nezahrnuje. Tenhle byt je výhradně můj. Ty tu máš jen trvalé bydliště – a právník už podal žádost o jeho zrušení.
Martin Blažek několikrát naprázdno zamrkal. Oči těkaly mezi modrými deskami s dokumenty a Kateřinou, jako by hledal skulinu, která tam nebyla.
„A co auto, které jsme loni pořídili na leasing?“ navázala klidně. „Smlouva byla uzavřena během manželství. Jenže úvěr je psaný na tebe. Velkoryse ti ho tedy přenechávám. Splátky si hradíš sám a vůz ti zůstane.“
„Počkej…“ vydechl. Z někdejší arogance nezbylo nic, hlas se mu zlomil. „A kam mám teď asi jít? Je večer.“
Vzduch v kuchyni prořízl ostrý zvuk. Časovač. Tři minuty uplynuly.
Kateřina lehce pokývla směrem ke dveřím do předsíně. „Máš sbaleno. Tři tašky stojí u botníku. Připravila jsem je, když jsi v obýváku sledoval zápas. A mimochodem – před půlhodinou jsem volala tvé mamince. Potěšila jsem ji zprávou, že se její syn vrací domů. Už ti prý ustlala gauč.“
Proníkavé pípání dál naplňovalo místnost. Martin seděl bez hnutí, zíral do displeje telefonu, ale prsty jako by mu ochrnuly. Nedokázal zvuk vypnout. Nezastavil se jen časovač. Zhroutil se svět, na který byl zvyklý – pohodlný, samozřejmý, bez námahy.
Kateřina přešla ke sporáku, otočila knoflíkem a postavila na plotýnku konvici s vodou. Čekal ji nový začátek. Život, v němž už jí nikdo nebude odměřovat čas ani hodnotu.