Na ten večer si později vzpomněla ještě mnohokrát. Na dušenou zeleninu, na déšť bubnující do parapetu, na vůni tymiánu ve vzduchu. Všechno plynulo klidně a předvídatelně. Až do chvíle, kdy zazněla věta, po níž jí v hlavě cosi zaklaplo jako zámek.
„Už tě nemiluju.“
A najednou nestál u dveří s hlasem plným emocí, ale s kufrem v ruce.
Barbora Bednářová právě míchala na plotně zeleninové ragú. Kuchyní se linula směs česneku, rajčat a bobkového listu, za oknem se líně snášel jemný červnový déšť. Očima sklouzla k hodinám — 18:45. Radim Tkadlec měl každou chvíli přijít. Každý pátek mu připravovala jeho oblíbené jídlo, dokonce i s bylinkovými houskami, které si pravidelně přál.
„Barboro, sedni si,“ ozval se ode dveří dřív než obvykle.
Vypnula sporák, rozvázala zástěru a poslechla. Na první pohled bylo jasné, že nepřišel jen tak. Vypadal jako člověk, který si předem nacvičil nepříjemnou řeč.
„Přestal jsem tě milovat,“ pronesl a nespouštěl oči z podlahy.
Na okamžik se přestala hýbat. Srdce jí prudce udeřilo do hrudi, ale tvář zůstala nehybná. Čekala výbuch, slzy, otázky. Místo toho uvnitř jen tiše cvaklo, jako když zapnete starou přezku.
„Dobře,“ přikývla klidně a vstala.
Radim znejistěl. Zřejmě očekával scénu, výčitky nebo zoufalou snahu ho zadržet. Barbora však beze slova odešla do předsíně, vytáhla jeho cestovní tašku a začala ji plnit. Trička, džíny, ponožky — všechno pečlivě složené, tak jak to měl rád.
„Co to děláš?“ vydechl překvapeně ze dveří.
„Usnadňuju ti odchod. Řekl jsi, že už mě nemiluješ. Tak běž. Dává to smysl,“ odpověděla a přidala jeho oblíbenou zelenou mikinu.
„Počkej… neměli bychom si o tom promluvit?“
„O čem?“ nezvedla k němu pohled. „Všechno podstatné už zaznělo.“
Do tašky přibyl kartáček, holicí strojek i sprchový gel. Zip se pomalu zavíral.
„Nečekal jsem, že to vezmeš takhle rychle,“ zamumlal Radim.
„A já nečekala, že mi budeš lhát patnáct let,“ odvětila tiše a tašku zapnula. „Patnáct let jsem ti chystala večeře a čekala na tvůj návrat. To dnes končí.“
Podala mu zavazadlo. Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé. V jejích očích nebyla zloba ani bolest — jen pevné rozhodnutí.
„Barboro, možná bychom si to ještě měli promyslet…“
„Přemýšlej sám,“ řekla a otevřela dveře. „Sbohem.“
Dveře zapadly a v bytě se rozhostilo ticho. Vrátila se do kuchyně, zadívala se na hrnec s ragú a bez váhání jeho obsah vylila do dřezu.
„Nikdy mi vlastně nechutnalo,“ zamumlala.
Otevřela lednici. Police byly plné věcí, které kupovala kvůli němu — tučné salámy, omáčky, balené snacky, tmavé pivo. Vytáhla odpadkový koš a začala jej systematicky plnit.
„Teď je to tady podle mě,“ pronesla rozhodně.
Druhý den ráno se probudila velmi brzy, s nezvyklým pocitem lehkosti a s jasným vědomím, že její život právě začíná psát novou kapitolu.