Bytem se rozlévalo těžké, dusivé ticho, nasáklé vůní kadidla a uvadajících lilií. Klára Kolářová seděla na samém okraji pohovky, shrbená, jako by jí ramena svírala neviditelná zátěž. Černé šaty ji nepříjemně obepínaly a jejich hrubá látka ji dráždila na kůži – jako neustálá připomínka toho, proč je má na sobě. Dnes pochovala svou babičku, Libuši Královou. Posledního člověka z rodiny, který jí na světě zůstal.
Naproti ní, v křesle, se rozvaloval její manžel Ondřej Kovář. Už samotná jeho přítomnost působila téměř urážlivě – vždyť hned zítra měli podat žádost o rozvod. Neřekl jediné slovo soustrasti. Mlčky ji pozoroval a v očích se mu zračila netrpělivost, jako by čekal, až skončí nepříjemné představení, které ho obtěžovalo.
Klára upírala pohled na vyšisovaný vzor koberce a cítila, jak v ní dohasínají i poslední zbytky naděje na usmíření. Zůstával po nich jen chlad a prázdnota.
„Tak tedy upřímnou soustrast,“ pronesl nakonec Ondřej tónem, z něhož kapal sarkasmus. „Teď jsi z tebe bohatá dáma. Dědička! Copak ti babička odkázala? Poklad ze zlata? Aha, vlastně – málem bych zapomněl. Ten její starý smradlavý ZiL. Skvělá výhra, opravdu ti závidím.“
Jeho slova bodala víc než nůž. V Klářině paměti se rozvířily obrazy nekonečných hádek, křiku a slz. Libuše Králová, žena s neobvyklým jménem a ještě pevnější povahou, Ondřeje od první chvíle neměla ráda. „Je to člověk bez hloubky, Klárko,“ říkávala přísně. „Prázdný jako sud bez dna. Jednou tě vysaje a nechá tě stát samotnou.“ Ondřej jí oplácel pohrdáním a za zády o ní mluvil jako o „staré čarodějnici“.
Kolikrát se Klára snažila stát mezi nimi jako prostředník, kolikrát věřila, že čas všechno uhladí. Dnes si musela přiznat, že babička viděla pravdu dávno před ní.
„A když už jsme u té tvé slavné budoucnosti,“ pokračoval Ondřej s patrným potěšením, že může být krutý. Zvedl se a uhladil si rukáv drahého saka. „Zítra už do práce chodit nemusíš. Výpověď jsem za tebe podepsal dnes ráno. Takže si začni zvykat – brzy ti i ten tvůj ZiL bude připadat jako luxus. Možná skončíš u popelnic. A ještě mi poděkuješ.“
Tím bylo řečeno vše. Nešlo jen o rozvod. Hranice se uzavřela za celým jejím dosavadním životem, který kolem něj vystavěla. Poslední iluze, že v něm dřímá aspoň špetka lidskosti, se rozpadla. Na jejím místě se tiše a neodvratně usazovala ledová nenávist.
Pohlédla na něj prázdným pohledem, ale mlčela. Slova už neměla význam. Vstala, odešla do ložnice a vzala si tašku, kterou měla už předem sbalenou. Nevšímala si jeho posměšků ani smíchu. V dlani pevně sevřela klíč od starého bytu a bez jediného ohlédnutí odešla.
Venku ji přivítal studený večerní vítr. Pod bledým světlem pouliční lampy položila na chodník dvě těžké tašky. Před ní se tyčil šedivý panelový dům o devíti patrech – místo jejího dětství a dospívání, kde kdysi žili její rodiče.
Nevkročila sem celé roky. Po autonehodě, která jí rodiče vzala, prodala babička svůj byt a přestěhovala se sem, aby se o vnučku postarala. Tyto zdi byly nasáklé bolestí. Když se Klára provdala za Ondřeje, začala se tomuto místu vyhýbat. S babičkou se vídala jinde, jen ne tady.
Teď jí však nezbylo nic jiného. Byl to jediný přístav, který jí zůstal. S hořkostí myslela na Libuši Královou – ženu, která pro ni byla matkou, otcem i nejbližší přítelkyní zároveň. A ona sama sem v posledních letech téměř nepřišla, pohlcená prací ve firmě svého muže a marnými pokusy zachránit rozpadlé manželství. Srdce jí sevřel spalující pocit viny. Slzy, které celý den zadržovala, se teď uvolnily. Stála tam rozechvělá, tiše vzlykala a připadala si malá a ztracená uprostřed obrovského, lhostejného města.
„Paní, nechcete pomoct?“ ozval se vedle ní tenký, lehce zastřený hlas.
Klára polekaně vzhlédla. Před ní stál asi desetiletý chlapec v příliš velké bundě a obnošených teniskách. Tváře měl ušpiněné, ale oči jasné a nečekaně vážné. Pokývl směrem k taškám.
„Jsou těžké, že?“ zeptal se tiše.
Klára si rychle setřela slzy z tváře. Překvapila ji jeho přímost i zvláštní dospělost, která z něj vyzařovala, a na okamžik zapomněla na vlastní bolest.