— Renato, nemohu přijmout Michaelu do práce, — pronesla Kateřina opatrně.
Tchyně ji už několikrát žádala, aby vzala její dceru k sobě do firmy.
— Pročpak ne? Je chytrá, má vysokou školu, je vdaná. Jestli si myslíš, že bude pořád na nemocenské, tak se mýlíš — když onemocní vnučka, postarám se o ni já.
— O to nejde, — odpověděla Kateřina co nejklidnějším tónem. — Mám pravidla: do své kanceláře si příbuzné neberu.
— To jsou ale hloupá pravidla! — poznamenala uraženě Renata.
— Bohužel ano. Mám dvě pravidla: první — nepůjčovat přátelům a příbuzným peníze, a druhé — nepracovat s nimi. Tato pravidla jsem si nevymyslela já, ale život, protože většinou vedou ke konfliktům, a to opravdu nepotřebuji.
Aby změnila téma, Kateřina odešla do kuchyně ohřát konvici. V obýváku zůstal její manžel Jan. Jakmile paní domu odešla, obrátila se na něj jeho matka:
— Co tu jen tak sedíš? Je to tvoje sestra, tak zatlač na manželku!
— Ale ne, — hned reagoval Jan. — Pokud Kateřina řekla ne, tak je lepší to nechat být. A kromě toho: opravdu si myslíš, že si Michaela sama nedokáže najít práci? Nabídek je spousta, ať si vybere.
— Tak i ty?! — uraženě zamumlala Renata, ale víc už nenaléhala. Koneckonců, Kateřina byla majitelkou podniku a měla plné právo rozhodovat sama, koho zaměstná.
O měsíc později se však k Renatě donesla zpráva, že Tereza — její švagrová — pracuje s Kateřinou. Tehdy znovu začala naléhat, aby její snacha přijala Michaelu.
— Vždyť jsme to už probíraly, — odvětila Kateřina s náznakem podráždění.
— Ale tvoje sestra u tebe přece pracuje! — rychle kontrovala tchyně.
— Ano, je to tak, — nepopřela Kateřina. — Ale má kvalifikaci, pracuje ve svém oboru. Michaela žádnou nemá. Na co bych potřebovala historičku? Musela bych ji zaučit od nuly — a to stojí čas a peníze. Já beru jen odborníky.
— Tak ať zatím pracuje na půl úvazku a přitom se učí.
— Ne. Protože ji bude muset někdo zaučit, a ten někdo bude u mě pobírat plat. Takže v podstatě bych sponzorovala vzdělávání Michaely. A proto…
— Rozumím, — řekla tchyně dotčeným hlasem.
Odmítnutí žádosti, aby snacha přijala její dceru, Renatu rozčílilo. A tak si hned druhý den našla čas, vzala do ruky pero a papír a začala hledat státní úřady, kam by mohla na Kateřininu firmu podat stížnost. Už do oběda měla sepsaná tři oznámení. Co jí to přinese, netušila, chtěla jen malou pomstu, aby si snacha nemyslela, že je královna.
Uplynulo několik týdnů. Kateřina se Renatě ani slovem nezmínila, že by měla v práci jakékoli potíže.
„Vybruslila z toho,“ pomyslela si tchyně a nabyla dojmu, že se firmě její snachy daří.
— Tak jak to jde v práci? — zeptala se zvědavě Kateřiny.
— Hodně práce, — odpověděla stručně mladá žena.
Neměla ráda, když se mluvilo o její práci, především proto, že ji nikdo nepochopil a nikomu se do podstaty věci ani nechtělo. Proto se tomuto tématu vždy vyhýbala.
— Tvůj tchán, budiž mu země lehká, — Renata se pokřižovala, — se nedožil tohohle okamžiku. Hodně pracoval na našem domku na chatě a teď už chátrá. Chtěla jsem tě poprosit, abys nám pomohla ho dát do pořádku.
Tón tchyně však byl tak rozhodný, že zněl spíš jako rozkaz než žádost. Kateřina byla zdatná vyjednavačka, naučil ji to její otec, a tak neřekla rovnou ne, ale chvíli se vyptávala na chatu — jaké jsou tam stromy, a pak přešla k domku — jaký má základ a střechu. Z rozhovoru pochopila, že s domkem v zásadě nic není, jen by potřeboval menší kosmetickou opravu.
— Dobře, mohu pomoci, — pronesla nakonec mladá žena, — ale pouze ze svého platu a jen pokud s tím bude souhlasit můj muž.
Renata byla tímto odpovědí zaskočená. Vždy si myslela, že podnikatel má nějaký oddělený účet či něco podobného, odkud si může bez obtíží něco vzít, rozhodně neuvažovala o nějakém platu. Jako by jí četla myšlenky, Kateřina dodala:
— Ano, mám plat — je to procento ze zisku a mění se podle výsledků. Takže pokud Jan bude souhlasit, můžu něco málo přispět, — ale opravdu jen málo, — zdůraznila na závěr věty.
Renata si to však vyložila po svém a hned druhý den se rozhodla promluvit si se svým synem Janem.
— Tvoje žena je lakomá ženská, — nebrala si servítky a rovnou mu vyložila, co ji tíží. — Nedokáže vyjít vstříc vlastní tchyni. Má přece tak velký podnik, určitě z něj tahá peníze po hrstech — a mně odmítla pomoci. Vždyť na tom domku pracoval tvůj táta, pamatuješ, jak sis v něm hrál? Teď se rozpadá.
Přestože Jan vystudoval management, příliš nerozuměl tomu, jak firma funguje, a tak stejně jako jeho matka věřil, že majitel si může kdykoli z podniku vzít peníze. Když večer přišel domů, dotkl se ho to a obrátil se na manželku:
— A proč jsi nepomohla mojí mamince?
Kateřina se na něj podívala. Dobře věděla o mezírkách v jeho vzdělání — ostatně totéž platilo pro většinu jejich přátel.
— Víš, miláčku, — nalila si voňavý čaj, — nepohlížej na mojí firmu jako na něco osobního. Je to společnost, která funguje podle ekonomických zákonitostí. Nejde jen tak vzít a vytrhnout kus peněz. Mám finanční plány, závazky, které musím plnit. A ty stojí peníze — není to jen výplata zaměstnancům a nájem, ale i vybavení. Je to dost dlouhý řetězec. Když z něj něco vytrhnu, může se celý rozpadnout.
— Opravdu je to až tak zlé? — podivil se Jan.
— Neříkám, že je to zlé. Momentálně ale nemám samostatný spořicí účet, na který bych ukládala část zisku pro případ krize.