U mě má každá koruna své místo, proto si promluv se svou mámou a vysvětli jí, že nemám žádný šuplík, odkud bych mohla vytáhnout peníze. A jestli tě opravdu zajímá, jak fungují podnikové finance, tak tady – přečti si tohle, řekla a vytáhla z police tři těžké knihy.
Janovi to bylo líto – za prvé proto, že ho žena odbyla jako malého kluka, za druhé, že jeho matce už podruhé odmítla pomoct, a za třetí, že mu doslova strčila pod nos knížky. Kateřiny si ale vážil právě za to, že si zcela sama vybudovala vlastní, byť malý, ale stabilní podnik. Sám by něco takového taky chtěl, ale zatím se mu to nedařilo.
* * *
O pár dní později se Kateřina stavila za mámou. Několikrát do týdne k ní zaběhla – jen tak se poptat, promluvit si, nebo prostě požádat o radu, i když už dávno nebyla děcko.
„Ta moje tchyně mě dohání k šílenství,“ pronesla Kateřina poté, co spolu vypily čaj.
„Něco vážného?“ zajímala se Věra.
„Nevím… Nejdřív chtěla, abych zaměstnala Michaelu, pak se urazila, že jsem vzala Terezu, a před pár dny si řekla o peníze na rekonstrukci chalupy – a Jan se postavil na její stranu.“
„Hmm…“ zamručela starší žena. „To chápu. Máš firmu, pracuješ sama na sebe, tak mají pocit, že jsi zlatá slepice.“
„Slepice,“ ušklíbla se Kateřina. „Kdyby tušili, jak maličká vajíčka ta slepice snáší.“
„No právě – netuší. A možná by nebylo špatné, kdybys manželovi trochu přiblížila, jak vypadá tvá práce.“
„Mami, prosím tě, nezačínej! Ještě aby mi Jan začal říkat, co mám dělat. Už tak mám dost starostí se svými lidmi, a ty mi tam chceš ještě přihodit dalšího.“
„Jenže tchyně je matka tvého muže. Určitě by stálo za to jí pomoct – ovšem v rozumné míře.“
„Mami, Renata má přece syna, a ten by se o ni měl postarat – ne já. Já mám tebe, Terezu, bratra a taky neteř.“
„To je sice fajn, ale Jan je tvůj muž, a ona je jeho matka. Zamysli se nad tím.“
„Dobře, mami, zamyslím se,“ přikývla Kateřina.
Sama už nad tím uvažovala, byla ochotná své tchyni pomoct, ale když si vzpomněla na její povýšený tón, zarazila se: „A opravdu bych měla?“ Vždyť když jednou něco dá, Renata si brzy přijde říct o další peníze. Ale tak jako tak – tohle bude muset nějak vyřešit.
Jan si mezitím pročetl texty, které mu dala Kateřina. Něčemu porozuměl, ale některé pasáže byly tak zmatené, že si řekl, že to odloží na jindy. Když přišel k matce, zkusil jí svými slovy vysvětlit, jak podnikání funguje a že Kateřina má určité finanční závazky.
„Lže,“ řekla po Janově krátké přednášce jeho matka. „Vzpomínáš si, tvoje tchyně byla v létě v lázních – a platila jí to tvoje žena. A Michaela? Ta jí udělala doma rekonstrukci. A své mámě koupila ledničku a teď jí předělává koupelnu. A já?“ Renata na chvíli zmlkla, rozpažila ruce a výmluvně ukázala prázdno kolem sebe.
„No jo…“ přitakal Jan.
Hned si vzpomněl, jak Kateřina pořídila neteři dětský pokojík a jak jeho tchyně chodila téměř měsíc na masáže. Bylo mu líto, že jeho matka nic nedostala. A tak když dorazil domů, jal se manželce číst poučnou lekci o tom, co je spravedlnost.
Kateřina ho nepřerušovala – nakonec jí vcelku zajímalo, jak si Jan spravedlnost představuje. Když skončil svoje povídání, položil ruce na stůl a zeptal se:
„Jsme rodina?“
„Ano, samozřejmě,“ odpověděla mladá žena.
„A v rodině se všechno dělí napůl, že?“
„Přesně tak.“
„Tak proč pomáháš jenom své rodině a žádosti mojí mámy přehlížíš?“
„Ach tak, o tohle jde,“ usmála se něžně Kateřina. „Víš, miláčku, moje máma pro mě bude vždycky ta nejbližší. Nezlob se, ale to je prostě fakt – úplně stejně jako tvoje máma bude vždy nejbližší tobě. Proto myslím v první řadě na ni.“
„Tak proč bys nemohla pomoct své tchyni?“ zeptal se hned Jan.
„Opravdu si to myslíš?“ Kateřina na něj překvapeně pohlédla. „Kdo jí koupil pračku? Já. Kdo jí dal nainstalovat klimatizaci? Ty snad?“ zeptala se a podívala se mu do očí – on pohled uhnul. „A kdo jí vyměnil okna v ložnici? Ty?“ Jan trochu zčervenal.
„Ano, ty jsi to všechno udělala,“ přikývl nakonec.
Ale Kateřina ho přerušila:
„Jsem ochotná tvé mamince pomáhat – ale padesát na padesát. Nebo přesněji – ty dáš sto korun, já dám sto korun. Ale nezapomeň na náš rodinný rozpočet. Tak co, souhlasíš?“ zeptala se manžela – a ten mimoděk přikývl.
Jan rozhodně nebyl hlupák, dobře si uvědomoval, že žena se v první řadě postará o svou matku a až pak o jeho. A že vlastně za ten krátký čas, co spolu byli, Kateřina udělala pro jeho matku víc, než on za celý život. A právě to ho mrzelo – že sám pro matku nic nezvládl. Ale zároveň ho trápilo, že Kateřina mu klade podmínky. Cítil, že tím se jeho matce v budoucnu moc nedostane.
* * *
Uteklo pár dní. Jan zřejmě promluvil se svou matkou a vysvětlil jí, jak se k věci staví Kateřina, ale Renatu to neuklidnilo. Rozhodla se vzít věci do vlastních rukou. Vyrazila za snachou, když byla doma sama.
Po několika větách bez obalu řekla:
„Jestli mi na chalupu nedáš peníze, poštvu proti tobě Jana. A pak uvidíme, jak dlouho spolu ještě vydržíte.“
„Musím jít,“ pronesla chladně Kateřina a zamířila do chodby.
Bylo jí odporné být v tu chvíli poblíž své tchyně. Poprvé na ni totiž Renata vytáhla ultimátum: buď peníze, nebo rozkol v rodině. Kateřina věřila Janovi, i když v poslední době postával čím dál častěji na matčině straně. Nechtěla se ale hádat. Rozhodla se, že si s Janem večer popovídá – a zatím si půjde pro radu za nejlepší kamarádkou Monikou, která má taky svou firmu a určitě taky někdy musela řešit problémy s tchyní a penězi.