Ten den se ničím nevymykal ostatním. Gabriela Krejčíová už dokončovala poslední úkoly v kanceláři, když se jí na displeji rozsvítilo jméno manžela. Volal Jaroslav Malíř.
„Kde jsi? Budeš tam ještě dlouho? Pohni se, čekám,“ vyhrkl bez pozdravu.
Než stačila cokoliv dodat, hovor utnul. Jeho tón ji zneklidnil. Rychle si objednala odvoz a pospíchala domů. Jakmile vystoupila, zarazil ji pohled na dveře bytu – Jaroslav stál na prahu a vedle něj byly připravené kufry.
„Co se děje?“ zeptala se nechápavě.
„Zkus se zeptat sama sebe. Kdy ses z tebe stala taková počtářka?“ odsekl.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Měli jsme jasnou domluvu, jak budeme nakládat s penězi a kdo co platí.“
„A tu dohodu jsi měl dodržovat i ty,“ odpověděla klidně.
„Na rozdíl od tebe jsem nic netajil. Dneska jsem obědval s kamarádem. Jeho žena pracuje s tebou. A víš co? Dozvěděl jsem se, kolik skutečně vyděláváš. Zatajila jsi to! Nebudu živit tebe ani tvoji rodinu. Končíme,“ prohlásil tvrdě.
Gabriela nahlédla do pokoje. Police byly prázdné, skříň otevřená. Její věci už byly sbalené.
„Tady máš všechno, co sis přinesla od matky. Zbytek tu zůstává,“ dodal.
Zhluboka se nadechla. Už dřív ji napadlo, že je Jaroslav na peníze až příliš citlivý, ale vždy to omlouvala – milovala ho.
Podal jí složenky. „Zítra to odneseš majitelce bytu. Slíbil jsem jí to.“
„Proč já? Musím si najít nové bydlení, to samo o sobě nebude levné,“ namítla.
„A když jsi bydlela u mě, to ti nevadilo?“ ušklíbl se.
„Přispívala jsem na jídlo i vybavení domácnosti. Nájem jsi měl platit ty, tak jsme se dohodli.“
„Prošel jsem výpisy z tvého účtu. Prémií ses rozmazlila – utratila jsi ji za sebe a ještě koupila dárek matce. Nejsem žádný bankomat! Radši se rozejdeme teď, dokud nemáme děti.“
„Nikdy jsme si neřekli, že ti budu odevzdávat každou korunu a skládat účty z každého nákupu,“ odpověděla pevně.
„Myslel jsem, že jsi mi blízká. Mýlil jsem se. Vrať se do svého maloměsta!“ křikl za ní, ale Gabriela už odcházela.
Objednala si auto a odjela k matce. Jaroslav ji z okna sledoval a bručel si pod vousy, že rozhazuje peníze a ještě mu nechala nezaplacené účty.
Večer se přesunul k vlastní matce, Stanislavě Martinecové.
„Co jste si provedli?“ zeptala se.
„Našel jsem účtenky. Prémií – dvacet tisíc korun – utratila. A dvakrát za měsíc byla v kosmetickém salonu!“
„Vždyť to byla její odměna…“ podivila se.
„Zatajila mi příjem. Já jezdím autobusem a ona si kupuje nové šaty a líčení. Dokonce mě napadlo, jestli někoho nemá.“
„To je přehnané. Mně se Gabriela líbila. Každopádně u mě dlouho nezůstávej,“ řekla chladně.
„Neboj. Mám lepší možnost,“ pousmál se.
Měl na mysli Barboru Smutnýovou z účtárny – atraktivní ženu s vlastním autem, bytem a solidním výdělkem.
„Jaroslave, nezajdeme do restaurace?“ navrhla mu jednou.
„Proč? Máš byt, najíme se doma.“
„Doma je nuda. Je pátek. A vařit se mi nechce,“ odvětila.
Pozval ji tedy do moderní kavárny a přinesl i kytici.
„To je… docela skromné,“ poznamenala.
„Víš vůbec, kolik stála?“ vyjel na ni podrážděně.
Večer skončil rozpačitě. Podobně dopadla i další setkání. Jaroslav si nakonec začal užívat samotu, ale o rozvod formálně nepožádal.
Gabriela zatím pracovala a bydlela u matky. Asi po měsíci vyrazila se sestrou na večeři a náhodou tam potkala bývalého spolužáka Zdeňka Řezníka. Působil vyrovnaně, pozorně a bylo zřejmé, že o ni stojí.
Právě v té době se Jaroslav rozhodl „udělat tlustou čáru“ a přijel za ní. Jenže Gabriela dorazila domů autem, které řídil Zdeněk.
„Kdo to byl?“ vyštěkl.
„Jaroslave, všechno jsme si vyjasnili.“
„Jsem ochotný dát ti ještě šanci.“
„To už není potřeba,“ odpověděla rozhodně.
Poté jí Stanislava Martinecová několikrát volala a přesvědčovala ji, aby jednala s rozmyslem. Gabriela si však změnila telefonní číslo. Rozvod proběhl bez zbytečných scén. A do další svatby se rozhodně nehnala.