S každým dnem se Kateřina Martinovi líbila víc a víc.
Začínal si uvědomovat, že k ní necítí jen fyzickou přitažlivost, ale že se do ní zamiloval. Kateřina nebyla tak vypočítavá jako Martinovy předchozí partnerky. Nevyžadovala od něj drahé dárky ani luxusní večeře, a proto si raději vychutnávali společné procházky a jeden druhého.
Po těchto romantických večerech u Martina často přespávala. Jeho byt ležel v centru města, takže bylo pohodlnější jít rovnou domů než čekat na zastávce na městskou dopravu.
„A kdy mě pozveš k sobě?“ zeptal se Martin jednoho dne s přimhouřenýma očima. Ještě nikdy nebyl u Kateřiny doma. Její byt byl na opačné straně města a dostat se tam nebylo vůbec jednoduché.
„Třeba hned zítra!“ rozesmála se Kateřina. „Jestli ovšem vydržíš čekat na městskou. Táta ten byt koupil a vůbec ho nenapadlo, jak se budu dostávat z centra. Do té čtvrti jezdí autobusy jen výjimečně a taxikáři si říkají nehorázné ceny. Ale nevadí! Až dostuduju, najdu si práci a ten byt prodám.“
„Prodáš?“ podivil se Martin.
„Jistě! Chci si vybrat bydlení sama. Přidám svoje peníze a pořídím si byt v nové čtvrti.“
„Skvělý plán,“ uznale přikývl Martin. Líbilo se mu, jak rozumně Kateřina přemýšlí.
Téma se brzy změnilo a oba zapomněli na byt i na to, že se Martin vetřel na návštěvu ke Kateřině. Ale o pár dní později si Martin na ten rozhovor vzpomněl a rozhodl se dát dívce překvapení. Koupil obrovskou kytici rudých růží, objednal taxi a vydal se na okraj města, kde se nacházel byt jeho milované.
Trvalo mu hodinu, než našel Kateřinin dům. Taxikář ho vysadil jinde a Martin se dlouho snažil zorientovat v neznámém prostředí. Nakonec se mu podařilo najít devítipatrový panelák, kde Kateřina bydlela.
Na lavičce seděla podezřelá stařena, která zřejmě neměla úplně v pořádku mysl. Martin se rozhodl, že s ní ztrácet čas nemá smysl, a vešel do vchodu.
Vyšlapal schody až do posledního patra – výtah nefungoval – a unavený se nadechl, než zaklepal na dveře.
„Kdo je tam?“ ozval se známý hlas.
„To jsem já,“ ozval se Martin a sám se nepoznával. Chtěl Kateřinu překvapit, a tak zakryl kukátko dlaní.
Za půl minuty uslyšel, jak se odemyká západka, a vzápětí se mu před očima zjevila překvapená tvář Kateřiny.
„Martine?!“ vykřikla a ani neotevřela dveře úplně. „Co tady děláš?“
„Přijel jsem tě navštívit,“ odpověděl sebevědomě. „Říkalas přece, že můžu přijít kdykoli. Můžu dál? Nebo mě necháš stát na chodbě?“