„Ty nespíš?“ zeptala se najednou Anna.
„Ne,“ Jan zadržel dech.
„Já taky nemůžu usnout. Pojď ke mně,“ zavolala ho.
Lehl si vedle ní a dával si pozor, aby se jí nedotýkal. Ona se k němu ale přitiskla sama a všechno se roztočilo jako v kaleidoskopu. Usnuli až nad ránem.
Když se Jan probudil, první, co ho napadlo, bylo, že se asi vrátila babička, protože bytem voněly palačinky. Ale v kuchyni kralovala Anna v jeho dlouhém triku. Připlížil se k ní a sevřel ji v náručí… Ke snídani se dostali až za dvě hodiny.
„Jejda, přijdu pozdě,“ vyskočila ze sedačky Zuzana. „Ještě musím k kamarádce pro věci.“ A začala se rychle oblékat.
Její slova zabolela Jana u srdce. Úplně zapomněl, že má odjet.
„Zůstaň ještě aspoň jeden den,“ prosil ji.
Nedokázal si představit, že se s ní rozloučí, že ji už neuvidí.
„Nemůžu. Máma mě čeká. Už mi volala.“
Rychle posnídali a začali se chystat na cestu. A vtom Anna zjistila, že ztratila jednu náušnici. Začali hledat, prošli celé ložní prádlo, odsunuli gauč, dívali se i pod něj. Prohledali celý byt, ale náušnice se jako by propadla do země.
„Možná jsi ji ztratila v klubu?“ nadhodil Jan.
„Možná. Ale není čas se tam vracet. Někdo ji nejspíš už našel.“
„Anna, možná bys neměla odjíždět? To je znamení,“ začal ji znovu přemlouvat Jan.
Ale dívka byla natolik nešťastná, že měla na krajíčku. Jan tedy zavolal taxi.
Na nádraží dorazili jen tak tak, krátce před odjezdem vlaku.
„Co je na té tvé náušnici tak zvláštní? Proč tě to tolik trápí?“ zeptal se Jan.
„Dal mi ji táta. A za rok nato zemřel. Je to můj talisman. Vždycky jsem je nosila v těch nejdůležitějších chvílích.“
„Chápu. Nech mi číslo, jestli ji najdu, zavolám ti.“
Sotva Jan stihl uložit její číslo do telefonu, vlak se rozjel. Měl pocit, že jeho srdce a duše se rozběhly za soupravou, která Annu odvážela pryč. Uvnitř něj zůstala prázdnota. Život ztratil smysl.
Přesto se Jan vydal do klubu, prošel všechna místa, kde s Annou byli, znovu prohledal byt. Ale náušnice beze stopy zmizela. Několikrát Anně volal, ale rozhovor vázl. Co jí mohl slíbit? Nic. Měl přece Zuzanu, a ona nejspíš taky někoho má. Nakonec jí jen oznámil, že náušnici nenašel.
„Zapomeň na to,“ řekla Anna.
A Jan se snažil zapomenout.
Studia už měl za sebou. Byl čas se rozhodnout. A udělal to, co od něj všichni očekávali – požádal Zuzanu o ruku. Když vybíral prsten, všiml si náušnic, které připomínaly ty Anniny.
„Na co tam tak koukáš?“ zeptala se Zuzana.
„Na náušnice.“
„Ale prosím tě, vypadají jako pro děti. Levný krám.“
Jan zrudl, ale neodpověděl.
Když se domlouvali na svatbě, Zuzanin otec slíbil, že mladým daruje byt. Ale Jan to hned odmítl, poprvé projevil tvrdohlavost.
„Chceš všechno zvládnout sám? Máš můj respekt,“ řekl otec budoucímu zeti.
Byt jim přenechala Janova babička, která se přestěhovala k jeho rodičům. Často bývala nemocná a slábla, sama už žít nemohla.
V měsíci zbývajícím do svatby se Zuzana rozhodla, že byt potřebuje opravit. A tak se objevila parta stěhováků, aby odvezla starý nábytek. Zítra měli nastoupit řemeslníci, aby začali s kosmetickými úpravami…
***
„Čí je to?“ zeptala se Zuzana, když přišla zezadu k Janovi.
Lekl se a trhl sebou.
„Nevím, asi babičky. Děda jí to kdysi daroval. Pamatuju si, jak byla smutná, že jednu ztratila,“ zalhal Jan.
„Možná bys jí mohl zavolat, aby věděla, že ses našel,“ odsekla Zuzana.