V tu chvíli stěhováci definitivně rozbili pohovku a začali ji vynášet z bytu. Jan běžel otevřít dveře. Ani ho nenapadlo, že Zuzana mohla sama zavolat. Ale přesně to udělala. Zavolala Janově matce a oznámila jí, že našli náušnici. Ať tím potěší babičku. Vždyť náušnice jí kdysi daroval dědeček.
Matka s babičkou na druhém konci zůstaly v rozpacích. Dědeček žádné náušnice babičce nikdy nedal, dokonce ani neměla propíchnuté uši.
Když se Jan vrátil do pokoje, Zuzana na něj vyjela a řekla mu všechno, co si o něm myslí. Zapírat nemělo smysl. Popravdě, Jan byl dokonce rád, že to takhle dopadlo. Nedokázal se odhodlat jí říct, že se nechce ženit. Zuzana na něj křičela, nadávala mu, a on tiše snášel její urážky.
„A já si tě chtěla vzít? Ještě jsme se nevzali a už mi podvádíš. S kým ses tu válel, když jsem byla pryč?“
„A tys mi byla věrná ve Španělsku? Pochybuju. Jižní muži zbožňují blondýnky. Rozejděme se v klidu. Nemiluju tě. Promiň.“
Zuzana řekla, že už Jana nechce nikdy vidět, a odešla s takovou ránou, až se ze stropu sypala omítka.
Nebylo mu to líto. Mrzelo ho jen kvůli pohovce, která vlastně nebyla tak špatná. Nesla v sobě vůni a teplo Anny, té společné noci. Ještě že s rekonstrukcí nezačal. Takovou pohovku si koupí znovu.
Po odchodu Zuzany Jan hned zavolal Anně, modlil se, aby nezměnila číslo.
Ona to vzala!
„Anno, tady Jan z Třebíče. Našel jsem tvoji náušnici!“
„Jane, to mám radost!“
„Přivezu ji. Řekni mi adresu,“ požádal ji.
„Radši mi řekni, kterým vlakem přijedeš, já tě vyzvednu.“
A bylo to. Cesta zpátky už neexistovala. Jan si na internetu zjistil jízdní řád vlaků do Znojma. Přitom hledal na webech pohovku. Vrátí se a objedná ji.
Celou cestu myslel na Annu, vzpomínal na tu noc. Teď ji uvidí. A co když to nevyjde? Vzrušení a radost střídaly pochyby. Uběhl celý rok. Co když už někoho má?
Na nádraží vystoupil z vagonu a hned ji uviděl – vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval. Malá, drobná, s hřívou kudrnatých vlasů. Ale co se mohlo za rok změnit? Všechno!
Nějakou chvíli na sebe jen hleděli, pak Anna přistoupila a přitiskla se k němu. Tak tam stáli, dokud nebylo nástupiště úplně prázdné.
„Vím, že jsi měl snoubenku,“ řekla.
„Odkud to víš? A proč měl?“
„Po třech měsících jsem byla v Třebíči. Tvoje babička mi to řekla. Nevzal sis ji, jinak bys teď nepřijel za mnou. Babičku jsem poprosila, ať ti nic neříká.“
„Žádná svatba nebude. Snažil jsem se na tebe zapomenout. A pak jsem našel tvoji náušnici. V pravou chvíli, dalo by se říct. Dokutálela se mi až k nohám. Pochopil jsem, že je to znamení. A tak jsem tady. Chtěl jsem ti koupit stejné náušnice, ale pak jsem si vzpomněl, že je to talisman.“
Tak se právě včas nalezená náušnice stala tím, co zachránilo Jana před svatbou se Zuzanou. Nějakou dobu se s Annou vídali jen občas. Buď jezdil Jan za ní, nebo ona za ním. Nakonec se odhodlal a přestěhoval se do Znojma, našel si práci.
Na svatbu si Anna vzala právě ty náušnice. Staly se jejich společným talismanem. Matce se Anna líbila. Potom se přestěhovali do Třebíče, do bytu, kde to všechno začalo…
„Budu tvým žebrem, které se vždy bude nacházet pod tvým srdcem, a zachovám svou lásku navěky. Budu tou, která bude důstojným pokračováním tvého rodu. Věřím ti. Brzy na viděnou, lásko…“
„Dopis budoucímu manželovi“ autor neznámý
„Když miluješ, nechceš pít jinou vodu než tu, kterou najdeš ve svém milovaném pramenu. V manželství bez lásky se voda toho pramene stane hořkou za méně než dva měsíce.“
Jaromír