„…na řece. A ty si svoje prémie hodláš rozházet za nějaké zbytečné ženské tretky?“ dokončila jedovatě Hana Řezníková.
Kristýna Šimonová na ni upřeně hleděla. Ta žena seděla u jejího stolu, v jejím bytě, který s Ondřejem Bednářem spláceli napůl z hypotéky. Přesto měla Kristýna často pocit, že v jejich domácnosti žije ještě někdo třetí – neviditelný, ale všudypřítomný. Ondřej své matce vyzrazoval všechno. Co měli k večeři, kam se chystají na víkend, dokonce i kolik činily Kristýniny roční odměny.
„Jestli Ondřej touží po člunu, může si na něj vydělat sám,“ odpověděla klidně. Mluvila tiše, ale právě ten klid působil pevněji než jakýkoli křik. „A peníze, které jsem si vydělala já, použiju podle vlastního uvážení. O takových věcech se budu bavit jen se svým manželem. Ne přes prostředníky.“
„Prostředníky?“ vyštěkla Hana a udeřila dlaní do desky stolu. Šálek poskočil a tmavý čaj se rozlil po světlém ubrusu. „V rodině je všechno společné! Peníze mají jít domů, pro manžela, pro rodinu! Jsi sobec! Myslíš jen na sebe a z mého syna dřeš kůži!“
Ve dveřích kuchyně se objevil Ondřej. Vlasy měl rozcuchané, na sobě vytahané šedé tričko a tepláky s vytlačenými koleny. Zmateně přejížděl pohledem z matky na ženu. Ve svých pětatřiceti působil spíš jako přistižený kluk než jako dospělý chlap.
„Co se děje? Proč se hádáte?“ zamumlal nejistě a přešlapoval z nohy na nohu. „Mami, prosím tě… Kristýno… nemusíme se přece kvůli tomu rozhádat.“
Na rtech se mu objevil křečovitý úsměv. Snažil se vyhovět oběma stranám zároveň. Postavit se za manželku si netroufal – věděl, že by mu to matka dlouho připomínala. A okřiknout ji? Na to nikdy neměl odvahu.
„Ty mlč!“ sjela ho Hana zostra. Ondřej okamžitě sklopil oči a přikrčil ramena.
V tu chvíli jako by si uvědomila svou převahu. Prudce vstala, židle zaskřípala po linoleu. Veškerá uhlazenost byla pryč. Obličej jí zkřivil vztek, na spánku vystoupila napjatá žíla.
„Já tě naučím, jak se máš chovat ke starším! Ukážu ti, kdo tu má poslední slovo!“ vykřikla a udělala rázný krok směrem ke Kristýně.