Ten den panoval krutý mráz. Ne takový, co jen štípe do tváří, ale takový, který se člověku dostane pod kůži, zaleze pod péřovou bundu a hryže až do kostí. Moje kolegyně od vedlejšího stánku, Lenka Mlynářová, to po hodině vzdala a šla se ohřát dozadu za sklad, kde postávali nosiči zboží. Já zůstala. Měla jsem strach, že sotva si odskočím, někdo přijde právě v tu chvíli. Jenže nepřicházel nikdo.
Tržiště hučelo předvánočním shonem. Lidé vláčeli tašky plné mandarinek, kaprů, balicích papírů i stromků. Naráželi do sebe, smáli se, dohadovali. A já stála za svým pultem přetékajícím pletenými věcmi. Čepice, rukavice, šály – všechno, co jsme s jednou šikovnou pletařkou vyráběly celé podzimní měsíce. Prsty jsem měla tak promrzlé, že jsem je sotva cítila, a jen jsem bezděčně přehrabovala klubíčka vlny, abych je trochu rozhýbala.
Upřímně jsem už nedoufala, že dnes něco prodám. Jindy před svátky šel obchod slušně, ale tentokrát byl den podivně hluchý. Možná lidi odradil mráz, možná naše místo stálo za nic.
A pak jsem uslyšela ten smích.
Nejdřív mi nedošlo, proč mi projel tělem jako nůž. Na trhu se směje kdekdo. Přesto mě cosi přimělo zvednout hlavu. A já ztuhla.
Asi deset metrů ode mě stál Petr Kratochvíl. Můj bývalý manžel.
Na sobě měl svůj oblíbený dlouhý kabát, který jsme kdysi vybírali spolu, a kolem krku nedbale přehozenou šálu. Vypadal jako z titulní strany magazínu o úspěšných lidech. A díval se přímo na mě.
Díval se – a smál se. Nemusela jsem slyšet jediné slovo, abych věděla, že ten smích patří mně. Poznala bych ho mezi tisíci. Stejně se smával, když mu podřízení nosili podle něj „hloupé“ reporty. Stejně se pochechtával, když jsem se ho snažila o něčem přesvědčit a on byl přesvědčený, že žena nemůže mít v obchodě lepší úsudek než on.
Vedle něj stála mladá žena. Krásná, dokonale nalíčená, jako by mráz pro ni neexistoval. Měla na sobě dlouhý kožešinový kabát, očividně velmi drahý. Ani nevím, z jaké kožešiny. Nikdy jsem nic takového nenosila. Dokonce ani v době, kdy jsme byli manželé. Tehdy mi Petr říkával, že mi bohatě stačí obyčejná bunda.
Petr se k ní naklonil, cosi jí pošeptal a nenápadně kývl mým směrem. Otočila se ke mně s lehce zvědavým výrazem – jako když někdo pozoruje toulavou kočku: trochu lítosti, ale žádná chuť se přiblížit. Pak se tiše zasmála a přikryla si ústa kožešinovou manžetou.
Chtěla jsem se otočit zády. Opravdu jsem si přála předstírat, že je nevidím, že jsem jen jedna z mnoha prodavaček a jejich svět se mě netýká. Jenže jsem na ně zírala jako přikovaná.
Zamířili přímo ke mně.
„No podívejme se, Aleno Váleková!“ jeho hlas přehlušil okolní ruch. „To je náhoda. Vidím, že jsi objevila nové kariérní možnosti?“
Zastavil se pár kroků od pultu a přejížděl pohledem po mých čepicích, jako by hodnotil hromadu harampádí. Jeho doprovod, Nikola Starýová, postávala kousek stranou a znechuceně se rozhlížela.
Mlčela jsem. Rty mě neposlouchaly. Nebyla to radost ani stud – spíš otupělost, která mě svírala víc než zmrzlé prsty.
„Copak? Ztratila jsi řeč?“ usmál se tím úsměvem, který mi kdysi rozbušil srdce. Teď mě jen mrazil. „Život je plný překvapení, co? Z přehlídkových mol rovnou za stánek.“
Objal Nikolu kolem lokte a přitáhl si ji blíž, jako by ji chránil před špínou okolí.
„Nikol, tohle je moje bývalá žena,“ oznámil nahlas. „Když jsme se rozcházeli, vyprávěla mi, jak se bezemě prosadí, jak dobude svět. No a tady ho dobývá.“
Nikola se na mě podívala s náznakem rozpaků. Možná mi jen přišlo, že v jejích očích probleskla lítost. Neřekla nic.
„Petře, pojďme,“ hlesla tiše. „Je mi zima.“
„Hned, drahá,“ pohladil ji po ruce. „Jen si prohlédnu, čím obchoduje moje bývalá královna.“
Natáhl se pro jednu z čepic – tu nejdražší, z jemné angory, kterou jsem pletla s obzvláštní péčí. Převaloval ji v prstech.
„Tohle děláš sama?“ zeptal se s předstíraným údivem. „No vida. Šikovná hospodyňka. Úplně jsem zapomněl, že jsi uměla všechno. Vařit, uklízet, plést… Jen vydělávat peníze ne.“
Čepici hodil zpátky na pult, jako by to byl hadr.
„Kolik za to chceš?“
„Dvanáct set korun,“ odpověděla jsem ochraptěle.
„Prosím?“ pozvedl obočí. „Dvanáct set? Za tohle? Nikol, slyšíš to? To je snad vtip.“
Nikola ho zatahala za rukáv. „Petře, vážně, pojďme.“
„Počkej,“ odbyl ji. „Aleno, opravdu si myslíš, že tohle někdo koupí? Lidé si za ty peníze raději pořídí maso na svátky než takovouhle věc.“
Zůstala jsem potichu. Co jsem měla říct? Že nejsem jen pletařka, ale návrhářka? Že jsem kdysi měla výstavy, než mi vysvětlil, že je to zbytečnost, a přesvědčil mě zůstat doma? To všechno patřilo jinému životu.
„Víš co,“ povzdechl si teatrálně. „Pomůžu ti.“
Vytáhl z vnitřní kapsy peněženku, pomalu z ní vybral několik bankovek a položil je na můj pult. Přímo na čepice.
Pět set korun. Dvě pomačkané bankovky, evidentně drobné z nějaké útraty.
„Tady máš,“ pronesl dost hlasitě, aby to slyšeli i kolemjdoucí. „Na rohlíky. Ber to jako charitu.“
Usmál se svým nejzářivějším úsměvem.
„Jdeme, Nikol,“ otočil ji k východu. „Tady je cítit bída. A ty si zasloužíš něco lepšího.“
Odcházeli. Dívala jsem se na jeho široká záda v drahém kabátu i na její vlasy rozprostřené po kožešinovém límci. Objímal ji kolem pasu, jako by ji chtěl ochránit před davem.
V hlavě mi hučelo. Hrudník mě pálil.
Sklopila jsem zrak k pultu. Pomačkaných pět set korun leželo na mé angorové čepici – té, do které jsem vplétala večery plné naděje.
Ruce se mi třásly. Ne zimou.
Podívala jsem se směrem, kam zmizeli. Petr už se ztratil v davu, jen na okamžik mezi lidmi probleskla kožešina Nikoly – a pak nic.
Do očí se mi draly slzy. Zatnula jsem čelisti, až mě zabolely tváře. Tady ne. Ne před všemi.
Kolem prošla žena s dítětem, střelila po mně pohledem a přidala do kroku. Možná jsem vypadala děsivě.
Zírala jsem na své zboží. Prsty se mi sevřely v pěst, nehty se zaryly do dlaní.
Vtom za mnou práskla dveře skladu.
Ten zvuk mě vytrhl z otupění. Zamrkala jsem a znovu pohlédla na bankovky na pultu. Pocit ponížení se pomalu měnil v něco jiného – v těžký, horký vztek. Na něj. A hlavně na sebe.
Proč jsem mlčela? Proč jsem tam stála jako socha, zatímco mě shazoval? Proč jsem mu dovolila, aby mi hodil ty peníze jako almužnu?
Odpověď jsem znala. Protože jeho obraz byl přesně takový, jaký chtěl ukázat světu. On – úspěšný muž v luxusním kabátu. Já – žena za stánkem s pleteným zbožím.
Posadila jsem se na rozviklanou stoličku, kterou sem přinesla Lenka, a zavřela oči. Vzpomínky se rozlily samy.
Bylo mi třiadvacet, když jsme se poznali. Studovala jsem uměleckou školu a snila o vlastní dílně, kde bych tvořila originální modely. Měla jsem portfolio a obcházela první zákazníky. Petr tehdy rozjížděl podnikání, byl ambiciózní, sebejistý. Seznámili jsme se na večírku. Dvořil se mi s elegancí – květiny, restaurace, velká slova.
Za půl roku mě požádal o ruku. Svatba byla okázalá, jeho rodiče pomohli finančně. Byla jsem přesvědčená, že jsem vyhrála životní jackpot.
První dva roky byly klidné. Snažila jsem se dál navrhovat, ale Petr mi postupně vysvětloval, že to není potřeba. „Postarám se o nás. Manželka podnikatele přece nemusí pracovat,“ říkával. Nejdřív jemně, pak důrazněji.
Ukazovala jsem mu návrhy, mluvila o plánech. Usmíval se shovívavě.
„Je to hezké, Aleno,“ říkával. „Ale buď realistka.“
Nakonec jsem ustoupila. Domácnost, jeho obchodní večeře, organizování všeho kolem – to mě zaměstnalo dostatečně.
Pak se narodila naše dcera Karolína Moravecová.
Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl čtvrté. Karolína byla u mé mámy a čekala, až si pro ni přijdu. Povzdechla jsem si a znovu se ponořila do minulosti.
Po jejím narození jsem zůstala doma úplně. Petr tvrdil, že dítě potřebuje matku. Že on vydělá dost pro všechny. A zatímco jsem řešila pleny a dětské kaše, on budoval svou firmu.
Jenže ji budoval tak, že mě z ní úplně vynechal.
Karolíně byly čtyři roky, když se všechno zhroutilo. Petr přišel jednou večer domů nezvykle tichý. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel.
„Aleno, podal jsem žádost o rozvod,“ řekl nakonec.
Nechápala jsem. Myslela jsem, že si dělá špatný vtip. Tvrdil, že jsme se odcizili, že každý chceme něco jiného.
O týden později dorazily dokumenty. Nejen ze soudu. I z bank.
Zjistila jsem, že si během posledních dvou let bral vysoké úvěry na rozvoj firmy. A já figurovala jako ručitel. U některých smluv dokonce jako přímý dlužník.
Seděla jsem nad těmi papíry a nechápala. Nikdy jsem nic takového nepodepsala.
Pak jsem našla kopie smluv v jeho zásuvce. Podpis vypadal jako můj. Ale nebyl. Nikdy jsem nepsala písmeno A s takovým obloukem. Petr znal můj rukopis dokonale.
Vtrhla jsem do jeho kanceláře. Poprvé a naposled.
„Co jsi to udělal?“ křičela jsem. „Jaké úvěry? Jaké podpisy?“
Seděl za stolem klidný.
„To je byznys,“ odpověděl chladně. „Tomu nerozumíš. Všechno se vyřeší.“
„Tohle není můj podpis!“ hodila jsem před něj dokumenty.
Ani se nezachvěl.
„Dokaž to.“
Dívala jsem se na něj a připadala si jako cizí žena před cizím mužem. Sedm let společného života – a on mě využil jako figurku ve své hře.
„Ty jsi mě podrazil,“ zašeptala jsem tehdy a čekala, co na to řekne.