— To je pro tebe, Kateřino, — řekla s vřelostí Dana a podala jí malou krabičku, přičemž ji obdařila jemným úsměvem.
Dárek byl skromný: malá krabička zabalená do červeného, lesklého dárkového papíru. Na první pohled se zdálo, že uvnitř je kniha nebo malý notýsek s měkkými deskami, ale krabička byla lehká jako pírko.
Kateřina si na dárek vzpomněla až následující den, když manžel a Dana odešli do práce. Ani nic drahého od ní nečekala — peněz měla vždycky tak akorát. Kateřině připadalo až překvapivé, jak si Jan, její manžel, vypěstoval tak úctivý vztah k penězům. Byl šetrný, možná až trochu lakomý, což ostře kontrastovalo s návyky jeho matky.
Mladá rodina s Danou už třetím rokem žila pod jednou střechou. Za tu dobu si Kateřina zvykla na její povahu a pohledy na svět, naučila se je přijímat s filozofickým klidem. V domácnosti panovaly vyrovnané vztahy: nikdo se nepletl druhému do věcí a tento způsob soužití vyhovoval všem. Tři společné roky udělaly jejich sousedství docela snesitelným.
Jan pečlivě spořil na počáteční vklad k hypotéce a hodně pracoval. Kateřina, která právě byla v posledním ročníku univerzity, se také snažila přivydělávat. Na okázalé oslavy nebyly peníze, a tak se rozhodla oslavit narozeniny skromně: přes den se sejít s kamarádkami a večer zůstat doma v rodinném kruhu.
Kamarádky jí darovaly milé drobnosti — dekorace, šálu, doplňky do bytu. Manžel, jak se předem domluvili, jí pořídil nový telefon. Ale dárek od Dany zůstával nerozbalený. Kateřina ho vzala do ruky, ale když si vzpomněla na naléhavé povinnosti, znovu krabičku odložila na polici.
Večer, u večeře, Dana po Kateřině podivně pokukovala, pořád cinkala s nádobím a nakonec prolomila mlčení:
— Tak co, Kateřino, podívala ses na můj dárek?
— Jéje, Dano, já na něj v tom shonu úplně zapomněla, děkuju, že jste mi to připomněla. Až uklidím nádobí, hned se na to podívám.
Dana přikývla a podívala se na syna, který zadumaně zíral na karbanátek na talíři.
— Tak co, Jene, jak to vypadá s tím základním kapitálem na byt?
— Nic moc, mami, máme sotva o něco víc než polovinu. Neměli jsme za svatební peníze brát auto, bylo s tím moc výdajů — asi ho prodám.
— Chápu, — matka odnesla talíř do dřezu a uvědomila si, že teď není vhodná chvíle vyptávat se dál.
Janovi se v nové práci nedařilo a hodně se tím trápil. Kateřina byla také zamyšlená. Její matka Anna jí často volala a prosila, aby přijela pomoc nebo půjčila peníze.