Zítra měla Kateřina také jet ke své rodině oslavit narozeniny. Jan měl dorazit domů pozdě, a tak se Kateřina rozhodla jet sama.
Cesta byla dlouhá, trvala jí víc než hodinu a půl. Z jednoho konce města na druhý – není to žádná rychlá jízda. Už před svatbou si všimla, že se s budoucím manželem poznali v centrálním parku přesně na půli cesty mezi jejich domy. Janovi rychle přestalo bavit doprovázet dívku až ke dveřím a pak se zase prodírat zácpami domů, a tak Kateřině navrhl, aby se vzali. Teď projížděla autobusem kolem toho samého parku a usmívala se. To byly krásné časy. Bezstarostné.
Žít u rodičů nevěsty nepřipadalo v úvahu. Sami se tísnili ve čtyřech v malém dvoupokojovém bytě: matka, otec, Božena a sestra Kateřiny. Proto byl přestup ke snoubenci nevyhnutelný.
Když se teď vracela do bytu, kde se narodila a vyrostla, Kateřina pocítila pichlavý pocit. Jako by nepřišla domů, ale na návštěvu. Matka ji přivítala ve dveřích, usmála se a natáhla ruce, jako by čekala, že jí dcera něco přinesla.
— Ty jsi přišla s prázdnýma rukama?
Kateřina pokrčila rameny:
— Vždyť jsem říkala, že je pro mě nepohodlné vláčet dort přes celé město, a poslala jsem ti peníze, abyste koupili něco na pohoštění.
— Ach ano, — matka se tvářila, jako by si právě vzpomněla, a nasadila nucený úsměv. — Tak si skoč, dokud ses ještě nesvlékla, koupit nějaký dortík, dáme si čaj.
Kateřina začala rychle mrkat. Místo „Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko. Pojď ke stolu…“
Teď pochopila, že ji sice čekali, ale žádné pohoštění chystat neplánovali.
V nejbližším supermarketu stála dlouho u regálů s cukrovinkami. Nechtělo se jí vracet. Ale sebrala se, koupila si svůj oblíbený dort a šla zpět domů.
— Ten se špatně krájí, to je přece Napoleon!
— Ano, — potvrdila Kateřina, — to je můj oblíbený dort.
— Vím, dcerko, ale jak se to vůbec jí?
Z pokoje sestry se ozývaly hlasy. Zatímco byla Kateřina v obchodě, zřejmě přišly za její sestrou návštěvy.
— Martina má kamarádky, — předešla ji matka. Ale Kateřina si sama všimla hromady bot u botníku.
— Nemusela zvát kamarádky, mohli jsme posedět jako rodina.
— A co jako. Tvoje narozeniny už byly…, — pokrčila rameny matka.
— Ty ses urazila? — neudržela se Kateřina. — Strávila jsem ten den tak, jak jsem chtěla, poslala jsem ti peníze a přijela. I tak se scházíte až večer.
— Neurazili jsme se, — zasáhl Josef, když zavíral okno v kuchyni.
— Ne, samozřejmě. My už jsme to předvčírem oslavili. A dneska tak, dáme si čaj. Martinooo, Boženooo, — zavolala na mladší dceru a svoji matku.