Do malé kuchyně, nepříliš vhodné na čajové dýchánky, se všichni nevešli. Kateřina zůstala stát u okna, uvolnila místo dospívajícím. Jak to jen šlo, nakrájela dort na spoustu neplánovaných kousků. Dělit ho na čtyři by bylo snazší. Otec měl ke sladkému naprostou lhostejnost, dorty nejedl. Na svátky se tak vždy každému dostal obrovský kus.
Lžičky a vidličky byly rozebrány. Kateřina dlouho hledala příbor pro sebe.
— Vezmi si jednorázovou vidličku, jsou tam ve skříňce. Včera tu byla sousedka, skoro všechny příbory jsem jí dala.
Plastová vidlička byla poslední kapka v tomhle čajovém dýchánku. Kateřina se náhle rozplakala. Položila talíř na kuchyňský stůl a, skrývajíc oči, se začala rychle oblékat.
— Musím jít… už mám zpoždění. Děkuju všem.
— Kateřino, počkej, — vzpamatovala se matka.
Kateřina zůstala stát mezi dveřmi. Nějak si pomyslela, že jí matka připravila dárek a chce jí ho teď předat.
— Kateřino, nechceš měnit šatník? Ty černé kozačky od loňska máš ještě? Martina potřebuje boty.
— Ne. Nechci. Sama v nich chodím.
— A nedáš peníze na boty?
— Já? Peníze?
— Ano, — řekla klidně matka.
— Ne, nedám.
— Ale ty přece pracuješ.
— Ano, ale šetříme.
— A my nemáme v čem chodit, s otcem pracujeme a nestačí to ani na jídlo, natož na boty, a ona šetří.
— Jen s těmi botami dej pokoj, — do předsíně mezitím dorazila Božena.
— Všechno nejlepší k narozeninám, vnučko moje. Hodně zdraví ti přeju, Kateřino, — strčila Božena Kateřině do kapsy srolovanou tisícovku.
— Na ni se peníze najdou, ale na nás ne.
— Běž, moje milá, — pohladila Božena vnučku po rameni. — Běž. Přijdeš pozdě.
— Děkuju, ba, — Kateřina políbila babičku na tvář. Byla teplá, měkká, tak důvěrně známá.
Cestou do bytu k manželovi a Daně byla Kateřina smutná. Nezvonila, odemkla si klíčem. Manželova matka zrovna vařila večeři. Vonělo to nádherně.
— Kateřino. Kateřino, představ si… Tak vzácně mívají „Napoleona“ v obchodech, a teď jsem ho viděla — stál tam, tak jsem ho koupila. Vždyť ho přece miluješ.
— Moc. — Kateřina se snažila usmát.
Dana si v obchodě mohla koupit všechno, na co měla chuť, nikdy nešetřila. Vždy říkala, že když si něco může dovolit, proč by si to odpírala!
— Výborně. Jen ještě není úplně rozmražený. Sníme ho zítra, nebo ještě počkáme?
Kateřina neodpověděla, šla do svého pokoje, a když přišel manžel, vrátila se do kuchyně.
— Já mám všechno hotové, právě jsi přišel k večeři, synku. Běž si umýt ruce.
Kateřina se posadila naproti Janovi a když si všimla, že u talíře není vidlička, vstala, aby ji donesla.