„Všechny jsou ve dřezu, chviličku,“ řekla Dana, odešla do obýváku, vrátila se s vidličkou ze sváteční soupravy, otřela ji utěrkou a položila před Kateřinu.
„Tak co, moji drazí, dobrou chuť.“
Kateřině však sousto nešlo do krku. Otáčela v ruce tu krásnou vidličku a nemohla pochopit, proč se cítí tak zvláštně. Úplně cizí člověk se k ní chová s takovým respektem, jaký nikdy nezažila ani ve vlastní rodině.
Přinutila se vložit si trochu jídla do úst a rozžvýkat. Bylo to tak lahodné, jemné: kuře pečené v alobalu a grilovaná zelenina. Až teď si uvědomila, jaký měla hlad.
„Nakrájej dort, Kateřino,“ požádala Dana, zapnula konvici a odnášela prázdné talíře, a Kateřina sáhla po krabici.
Dort byl také výtečný, čerstvý. Křupavé korpusy, které ještě nestihly změknout od krému, přinášely obrovské potěšení.
„Já umyju nádobí,“ zvedla ruku Kateřina jako ve škole.
„Běžte si odpočinout, já to udělám, musím dokoukat pořad, za chvíli začíná,“ mávla rukou Dana.
Jan radostně zmizel do svého pokoje. Kateřina však zůstala, uklidila talíře do dřezu a s opravdovou vřelostí poděkovala Daně, obdařila ji jemným, zářivým úsměvem.
Později, ve svém pokoji, jí pohled opět padl na ten dárek. Přešla k polici, vzala krabičku, sedla si na postel a opatrně začala sundávat balicí papír. Pod vrstvami pestrobarevného papíru objevila malou červenou šperkovnici – takovou, do které se obvykle dávají peníze. Když ji otevřela, ztuhla. Bankovky. A ne pár – bylo jich hodně. Nevědomky si zakryla ústa rukou, sotva zvládala zadržet emoce.
„J… Jane…,“ zašeptala tiše téměř neslyšně.
„Co je?“ ozval se manžel, aniž by zvedl pohled od telefonu.
Ale Kateřina nečekala na jeho pozornost. Vyletěla z pokoje jako vítr a vřítila se do kuchyně, kde seděla Dana. V rukou stále držela onu šperkovnici.
„Děkuji!“ zvolala Kateřina, netajíce svou radost. Vrhla se k Daně, objala ji, políbila na obě tváře a pak ji znovu pevně přitiskla k sobě, prakticky poskakujíc štěstím.
„Doufám, že to bude stačit na vaši první splátku,“ řekla Dana se srdečným úsměvem, trochu nesměle. „Nejsem žádný velký dárce, ale…“
„Stačí, stačí! Děkuji vám, drahá moje, moje milovaná! Jak jen vás mám ráda!“ Kateřina nemohla přestat, znovu a znovu Danu objímala, děkovala jí ani ne tolik za peníze, jako spíše za ten postoj samotný.
V tu chvíli si cenila nejen daru, ale i ochoty téhle ženy, jejího mateřského srdce, dát vše pro štěstí svého syna a jeho ženy. Cítila nezištnou lásku, upřímnou péči a opravdové, nezfalšované teplo.